Za hranicí plánu «Dramione»

6. Hagrid

Hermiona běžela chodbou, srdce jí bušilo jako splašené. Nevěděla jestli má na další odbočce odbočit doleva nebo doprava, chodby po kterých běžela poznávala, přesto ale netušila kde se nachází. Její pronásledovatel jí byl v patách. Hermiona pomalu začínala panikařit. Mezi každým nadechnutím se jí svíralo hrdlo strachem.

Konečně doběhla na konec chodby, stále nerozhodnutá kam odbočí, avšak když se rozhlédla na obě strany, zjistila, že obě chodby jsou zazděné, byla v pasti. Rychle se otočila a viděla jak muž doběhl k ní. Přimáčkla se ke stěně za sebou a čekala co nastane. Opět nastalo to divné ticho. Ani jeden se nepohnul, zase na sebe zírali.

Když v tom se muž prostě otočil a normálním tempem šel chodbou pryč, Hermiona si oddechla, ale opět nechápala co se stalo, nestačila ani vymyslet nějakou možnost, když v tom uslyšela znovu ten hlas....

Hermiona se zprudka posadila. Byla zadýchaná, skoro jako kdyby opravdu běžela. Kolem ní byla všude ještě tma, na spánek neměla ani pomyšlení. Bylo to už podruhé co se jí zdálo o tom hlasu. Sen byl stejný jako minulou noc, byla z toho čím dál zmatenější.

Aby přišla na jiné myšlenky vzala si Pobertův plánek a pod přikrývkou rozsvítila špičku své hůlky.

Zašeptala: „Přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti."

Na pergamenu se objevil plánek Bradavic. Hermioně tento plánek zůstal, když ji ho Harry dál, aby mohli s Ronem zničit viteál v tajemné komnatě. Od té doby ho ještě nepoužila. Na plánku viděla, že na chodbách se to hemží smrtijedy, výhodou bylo, že jejich masky je neochrání před tímto plánkem, a tak si Hermiona četla veškeré jména smrtijedů, které na plánku viděla. Avšak většinu z nich neznala, bylo jí jasné, že ti kteří jsou k Voldemortovi nejblíž, v Bradavicích nebudou, Voldemort byl jistě toho názoru, že by jich tady byla škoda.

Teď když všichni spí, je opravdu zvláštní vidět v ložnicích jednotlivých kolejí, tolik jmén, že nejdou ani přečíst. Ať se Hermiona snažila sebevíc, vůbec to nešlo. Nakonec své snažení vzdala a rozhodla se pokusit znovu usnout....

Ráno ještě před snídaní se rozhodla na kratičkou chvíli zaskočit za Ginny na ošetřovnu. Avšak když tam dorazila, zjistila, že dnes ráno byla propuštěna.

Ginny na ni čekala ve velké síni, už zase z ní čišela ta pozitivní energie. Hermiona ji v tomhle opravdu obdivovala. Dosedla na lavici mezi ni a  Rona, který se posunul, aby Hermioně uvolnil místo. Nejprve Hermiona objala Ginny a pak se otočila na Rona. Ten se na ni usmál a něžně ji políbil. Ginny mezitím předstírala, že zvrací svoji snídani zpátky do talíře.

Po snídani se vydali ven, měli dnes hodinu bylinkářství s profesorkou Prýtovou, byl nádherný slunečný pátek a všem bylo líto, že musejí trčet ve skleníku. Chtěli si ještě užít hezkého počasí, než se opět objeví dlouhá deštivá odpoledne, která museli trávit zavřená v hradu. K jejich překvapení, když profesorka Prýtová dorazila na hodinu, tak jim sdělila, že dnes ve skleníku pracovat nebudou. Pracovali u venkovních stolů, od kterých byl nádherný výhled na celé Bradavické pozemky.

„Zdá se mi to, nebo z Hagridovy hájenky opravdu vychází komínem kouř..." všimne si Ginny.

„To je blbost," odpoví Ron, „proč by Hagrid teď topil, když je ještě teplo."

Hermiona se na Rona podívala pohledem, který naznačoval, že i když ho miluje, tak si myslí, že mu to někdy vážně nemyslí.

„No co?" stále nechápal Ron.

„Rone, ty si vážně sedíš na vedení," rozčilovala se Hermiona, „nejde o to zda Hagrid topí, když není zima, ale o to, že tam Hagrid je," snažila se nějak Hermiona aspoň trochu zachovat klid.