Za hranicí plánu «Dramione»

5. Zas a znova

,,Dávej pozor kam šlapeš," zaječela Pansy Parkinsonová.

Hermiona do ní ve spěchu vrazila ramenem, jindy by si tento okamžik náležitě vychutnala, dnes ale měla jiné starosti. Chodbami se hnala, jak jen to šlo, konečně si totiž našla čas ve svém přeplněném rozvrhu, aby se mohla vydat na ošetřovnu.

Dveře ošetřovny byly otevřené dokořán a zdálo se, že je zde rušno. Když jimi prošla dovnitř, spatřila všechny postele prázdné a hezky ustlané, tedy až na jednu a to tu vzadu v rohu. Ruch, který zde panoval, byl zapříčiněn jedním klukem z třetího ročníku, na kterého někdo použil sardinkovou kletbu a teď mu z nosu nepřetržitě lítaly sardinky. V celé místnosti to páchlo rybinou a krví.

Hermiona došla k posteli a sedla si na židli, která stála hned vedle.

,,Nazdar," snažila se Ginny pozdravit co nejveseleji, ale do smíchu jí moc nebylo.

,,Čau," odpověděla Ginny hlasem, při kterém se zdálo jako by zde ležela pouze z nevolnosti.

,,Jak ti je?" změnila Hermiona oproti pozdravu tón.

,,Už lépe," odpoví krátce Ginny.

,,Říkala na to něco madam Pomfreyová?" zajímá se Hermiona. Neuměla si představit, že by to mohlo někomu jen tak projít.

,,No večer, když tady nikdo nebyl, tak mě tady litovala, ale chudák ženská, moc s tím nenadělá, přijde mi, že se akorát cítí ještě hůř než já. Já se jí sice nedivím, protože si již určitě představuje nejrůznější případy, se kterými se ještě v tomto roce, nebo pravděpodobně i v několika dalších, setká," vylíčila všechno Ginny.

,,Máš pravdu, musíme si zvykat," připustí nahlas Hermiona.

,,Co to říkáš, Hermiono? Nebyla jsi to ty před několika měsíci, kdo se vydal na náročnou cestu, aby pomohl Harrymu najít všechny viteály? A to chceš teď, všechno vzdát? Teď když už Harry..." Ginny se zlomil hlas, nedokázala ještě jeho jméno vyslovit nahlas. Hermiona spatřila, jak se jí oči zalévají slzami a obejmula ji.

,,Nemysli na to," konejší ji, ,,to víš, že to nechci všechno vzdát, ale uznej sama, teď v Bradavicích jsme naprosto bezmocní," snaží se jí vysvětlit svůj pohled na věc.

,,Já vím, ale nevím co mám dělat... Nechce se mi tady sedět jen tak, protože mi přijde, že za hradbami se dějí strašné věci. Podívej, ráno jsem četla Denního věštce," podá Hermioně noviny ze stolku.

,,Nejdelší seznam mrtvých za poslední měsíce. Z toho tak polovina jsou rodiče studentů, kteří byli posláni do Bradavic. Dnes jsem jich několik viděla. Dostali od madam Pomfreyové prášek na uklidněnou."

,,Och," povzdechne si Hermiona a na znamení soucitu Ginny obejme ještě jednou.

V této době se objímaly více než obvykle, ale zkrátka i obejmutí je někdy víc něž hromada slov. A jak pravil Brumbál:

„Štěstí lze naleznout i v těch nejtemnějších dnech. Člověk jen nesmí zapomenout, jak rozsvítit světlo."

Hermiona s Ginny na ošetřovně strávila většinu svého odpoledne, pak se ale musela vrátit, protože měla hromadu domácích úkolů. Šla si sednout do knihovny, protože tam na učení měla vždycky klid a ostatně taky všechny knihy co potřebovala. Rozložila si všechny knihy a dala se do práce.

Po dlouhé době, kdy ani sama nevěděla, kde jí hlava stojí konečně dokončila poslední pojednání, pro profesorku McGonagalovou, které muselo mít 20 palců. Byl už čas večeře a tak se rozhodla vydat do velké síně.

Hrad už byl vylidněný, všichni už byli nejspíš ve velké síni, takže Hermiona opět přijde mezi posledními, stejně jako včera. Čím blíže byla, tím více slyšela hovor studentů. Došla již skoro do vstupní síně, ale do někoho narazila.

Když pohlédla na osobu, která se jí postavila do cesty zjistila, že je to nějaký smrtijed. S hrůzou na něj pohlédla a zamumlala něco ve smyslu, že se omlouvá. Chtěla ho obejít a co nejrychleji pokračovat v cestě. Smrtijed ji však zastavil, chytil ji za předloktí a stáhl ji zpátky. Hermiona se ocitla v bezprostřední blízkosti jeho smrtijedské masky. Srdce jí bilo splašeně, div že nevyskočilo z hrudníku. Nezbývalo jí než se na něj podívat, protože nevěděla co po ní chce.

Když se podívala do očí, které se na ni dívaly skrz masku, srdce ji vynechalo úder. Poznala je, byly to přesně ty, co viděla naposledy. Začala trochu panikařit, nevěděla co má dělat. Zda se mu vytrhnout nebo mu konečně strhnout masku.

Její myšlenky však přerušila něčí slova: ,,Dávej si pozor!"

Než si Hermiona stačila uvědomit, co se vlastně stalo, smrtijed ji pustil a odešel. Hermiona nechápavě hleděla před sebe. Něco jí nesedělo. Unikl jí malý detail.

Z jejich myšlenek ji probral něčí smích. Kolem ní procházely zrovna studentky zmijozelu, které vypadaly nanejvýš na pátý ročník. Hermiona si uvědomila, že už několik minut stojí na místě a rozhodla se tedy pokračovat do velké síně.

Když spočinula ve vstupních dveřích, ve velké síni byl hovor v plném proudu. Než ale vstoupila, v tom jí  to došlo. Ten hlas nevyšel z úst smrtijeda, ale ona ho slyšela ve své hlavě...