Za hranicí plánu «Dramione»

9. Zjištění

Hermiona se nepřestává dívat na plánek. Draco odchází pryč a Ron stále zůstává na místě. V hrudníku se jí objeví zvláštní pocit. Cítí, že by se možná měla vydat Ronovi na pomoc. Bůhví, co mu ten Malfoy udělal. Dobrou chvíli se bez mrknutí dívá na jednu a tu samou tečku a v duchu svádí boj sama se sebou. Nakonec jí její svědomí nedá a rozhodne se vylézt z postele.

Snaží se být co nejtišší, protože už je tma a všichni v ložnici spokojeně oddechují. Po špičkách se vydá ke svému kufru a pokud možno opatrně se v něm snaží najít neviditelný plášť. Je už po večerce a tak nechce riskovat, že by ji někdo viděl. Když ho konečně ucítí mezi prsty, vytáhne ho z něj ven a hned si ho přehodí přes sebe.

Cestou z nebelvírské věže naštěstí nikoho nepotká. Když prochází portrétem Buclaté dámy, musí si na chvíli vyslechnout pobouřené brblání, o tom že si studenti z ní dělají legraci.

Na chodbách se to smrtijedy jen hemží. Ona sama ale překvapená není, protože všechno už věděla z plánku. I tak jí ale naskakovala husí kůže, kdykoli kolem ní někdo prošel. 

Když procházela chodbou kolem ředitelny, málem vykřikla. Tuto cestu zvolila z toho důvodu, že z plánku věděla, že zde je po celou dobu mnohem méně smrtijedů. Avšak právě teď litovala, že si plánek nevzala s sebou. Jaká to chyba....

Když totiž vešla do volného prostranství samotné chodby, zrovna se na opačném konci vynořil Malfoy. Zprvu nechápala, co sakra dělá tady, když ho už před dobrou půl hodinou, možná i dýl, viděla jít přesně opačným směrem. Naštěstí ale měla dostatek času, se schovat za jeden z gobelínů na stěně.

Celou tu dobu ho probodávala pohledem. Když se přiblížil natolik, že by ji mohl ucítit, zadržela dech. Očima mu přejížděla po jeho sněhově bílé tváři a ještě světlejších vlasech. Ty už neměl tak upravené, jak tomu bývalo kdysi. I pro něj má očividně tato doba nějaké ústupky.

Avšak v jeho případě mu pouze prospívají, pomyslí si Hermiona. Sotva se jí tato myšlenka prodere na povrch, musí si sama sobě v duchu dát facku. Nad čím to proboha přemýšlí.

Teď když kolem ní už prošel, si ho prohlíží zezadu. Všimne se, že mu z kalhot trčí cíp košile, a vytváří tak malý roztomilý ocásek. Na rtech se jí vytvoří úšklebek. Pohrdavě si odfrkne.

Pak si ale uvědomí svou chybu. Odfrknutí, které mělo být pouze v její mysli, se jí z úst vydere ven. V prázdné chodbě, se tento zvuk rozléhá a v ozvěně se ozývá víc než hlasitě. Malfoy se za zvukem otočí, naštěstí ale ne na ni. Hermiona v duchu děkuje ozvěně, protože bez ní by si mohla balit kufry, nebo hůř by už ani tohle nemusela...

Malfoy se vydá do vedlejší chodby, pátrat po příčině toho zvuku. Hermiona toho využije a rychle se snaží pokračovat dál. Konečně doběhne na chodbu, kde by Ron měl být. Na konci chodby ho uvidí ležet na zemi. Rozběhne se k němu. Nakloní se nad něj a se starostlivým pohledem ho přelétne od hlavy až k patě. Je v bezvědomí. Kolem oka se mu už začínal vybarvovat fialový monokl, Hermiona nechybovala o tom, že zítra bude hrát všemi barvami.

„Rone!" zašeptala.

„Rone!!" řekla znovu a zatřásla s ním.

„Krucinál," zakleje a přidá k jeho monoklu ještě facku.

Ta už zabere a Ron se se zmateným výrazem ve tváři posadí. Rozhlíží se kolem, ale nikoho nevidí. Měl pocit, jakoby někdo volal jeho jméno. Pomalu se postaví na nohy. Hermiona se mezitím stačila přitisknout ke stěně a čeká než Ron odsud zmizí. Nechtěla, aby věděl, že to byla ona. Nechtěla být ta, která se přijde usmířit první...