Za hranicí plánu «Dramione»

25. Albus Brumbál

Hermiona se svým malým tajemstvím vrátila do své ložnice. Děkovala tmě, že dokonale schovávala její červené tváře, které stále prozrazovaly chvíle v přístěnku. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by to konec pro oba. Ale hlavně ona by se nedokázala podívat do očí svých přátel. Kdyby si zvolila Rona, vše by bylo jednodušší. Ona si ale vždy komplikovala život. 

Druhý den ráno měla Hermiona pocit, jakoby jí to bylo vidět na očích, přestože to nebylo v žádném případě možné. Doufala ale, že každý má svých starostí dost. Ostatně blížily se Vánoce. Všichni začínali panikařit, jelikož ještě nikdo neměl dárky a návštěvy Prasinek byly až do odvolání zakázány. Hermiona děkovala za zmatek, který toho rána panoval ve velké síni. Když dosedla na své místo, Ginny ji bombardovala svými otázkami.

,,Přemýšlela jsi, kde budeš trávit Vánoce?” 

Hermionu tahle otázka zaskočila, vůbec ji nenapadlo nad něčím takovým uvažovat. Myslela si, že na tohle je ještě spoustu času. Až teď když se rozhlédla okolo, viděla, že všude kolem je již vánoční výzdoba, obrovské stromy, které zde vždy donesl Hagrid, stáli na svých obvyklých místech, trpaslenky pod nimi zpívaly, ze stromu se snášel sníh a odněkud hrály slabounce koledy. Musela tedy uznat, že poslední dobou asi bylo hodně ve svých myšlenkách, když si takové změny všimla až teď. 

,,Hmm…?” snažila se Ginny získat zpět Hermioninu pozornost. 

Hermiona se na ni podívala, nevěděla co odpovědět. Ještě včera by neváhala a řekla by, že pojede na Vánoce s nimi, ale dnes bylo vše jinak, teď nevěděla, zda raději nevzbudit v Ginny podezření a jet normálně s nimi, i když jí srdce říká něco úplně jiného, nebo využít příležitosti, kdy na hradě nikdo nebude a zůstat s Malfoyem. Když tak ale uvažovala, nevěděla zda tady vůbec zůstává, navíc ani nevěděla, zda je to dobrý nápad zůstat sama s Malfoyem. Přeci jen ho ještě moc nezná a v minulosti jí dal dostatek podnětů, aby teď měla obavy. 

„Nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela," rozhodla se nakonec říct pravdu. 

Ginny se na ni zaskočeně podívala, „no, čekala jsem, že pojedeš s námi, pokud ale čekáš na pozvání, tak tě samozřejmě zvu, ale myslím, že po tolika letech bys měla zrovna tohle brát jako samozřejmost." 

Hermiona je za její odpověď ráda, aspoň ví, že se má vždy kam vrátit, a možná proto se ještě teď cítí více provinile než předtím. Oni se k ní chovají, takhle ohleduplně a mile a ona si začíná něco zrovna se Zmijozelem.

„Dobře, děkuji za nabídku," musela se vřele usmát, „jsem ráda, že mohu přijet, ale ještě uvidím. Profesorka McGonagallová říkala něco o nějakém projektu a já vím, že to nemusím dělat přímo o Vánocích, ale však mě znáš…" věděla, že se nemusí namáhat s podrobnější odpovědí, jelikož všem za ty roky zkrátka musel stačit fakt, že to je prostě ona a že s tím nic nenadělájí.

Ginny na to nic nenamítala, Hermioně spadl obrovský kámen ze srdce. 

Zrovna když si oddychla, že se jí podařilo vybruslit z nepříjemné situace, pohled jí čirou náhodou padl na uličku mezi stoly. 

Jeho blonďaté vlasy by poznala snad všude, neviděla mu do obličeje, stál zády k ní. Došel ke stolu, kde se zrovna usadil, mohla si ho pořádně prohlédnout. 

Dnes bylo volno, takže na sobě neměl hábit ale normální oblečení. Byl celý v černé, což jeho vlasy dělalo ještě výraznější. Jakoby zářily mezi odstíny černé, která převládala u zmijozelského stolu. 

Přeletěl celou síň očima, až se zastavil u ní. Hermiona tentokrát neuhnula pohledem. Věděla, že by teď neměla. Čekala, že on se hned odvrátí, ale nestalo se tak. Viděla, jak pohybem oči naznačoval směr východu ze síně. Pak lehce mrkl levým okem, což jí přišlo neuvěřitelně přitažlivé a musela se lehce pousmát. Viděla, jak se jeho koutek taky lehce pozdvihl a ona se rychle podívala jinam, kdyby je někdo viděl…