Za hranicí plánu «Dramione»

3. Sametová kápě

Hermiona šla prázdnými chodbami. Všímala si nové výzdoby, která byla sem tam na stěnách. Některé portréty byly přesunuty, nebo možná úplně odstraněny a nahrazeny novými. Hermiona si v duchu pomyslela, že ty obrazy mají určitě za úkol špehovat, a vůbec by se nedivila, kdyby chodili za samotným Rookwoodem do ředitelny. Přidala proto ještě do kroku, protože trest za porušení večerky hned první večer dostat nechtěla.

V knihovně stále byla madam Pinceová, která se na ni zeširoka usmála, protože ji znala jako své boty. Není divu, když tady Hermiona trávila tak hodně času. Když prošla všechny uličky a našla knihy, které potřebovala. Hned se vydala zpátky, protože jí zbývalo pouhých deset minut.

Cestou se jí knihy začaly pronášet.

,,Asi bych si jich neměla půjčovat tolik najednou," řekne si sama pro sebe.

V druhém patře narazila na skoro bezhlavého Nicka. Ten se ji poklonil a plul vzduchem dál. Když šla chodbou ve čtvrtém patře, měla pocit jako by ji někdo sledoval, ale když se několikrát zkoušela nenápadně otočit, nic se nestalo a nakonec usoudila, že to byl jen její pocit.

Když zabočila za roh napadlo ji se naposledy podívat. Chvíli zůstala stát na místě a pak se zpětně podívala za roh, odkud vyšla. A její poslední pokus nebyl marný.

Ve stínu za sochou spatřila nějakou osobu, která se nestihla dostatečně rychle schovat. Nevěděla zda by se měla podívat, kdo to je, nebo se raději vydat dál.

Hermiona sice byla statečná, což samozřejmě prokázala během bitvy, která proběhla na konci minulého školního roku, ale i tak měla nějaký pud sebezáchovy a tak se rozhodla dále pokračovat a dělat, jako by si toho stínu nevšimla. Doufala, že osoba si toho, ale všimla a tak vzdá své snažení.

Proto se velice rychlým krokem vydala chodbou. Skoro běžela. Její boty, které hlasitě klepaly o podlahu se chodbou nesly víc než bylo příjemné. Zvuk bot se odrážel od stěn chodby. Hermiona nevěděla zda zvuky, které slyší jsou kroky jejího pronásledovatele, nebo ozvěna těch jejích.

Blížila se k dalšímu a vlastně na její cestě k poslednímu rohu, než dojde k hlavnímu schodišti, aby se dostala do sedmého patra. Rozhodne se tedy přidat a těch posledních pár metrů skoro sprintuje. Zaběhne za roh a hned za ním se zastaví a tentokrát se do stínu schová ona. Má plán a doufá, že vyjde.

Po chvilce, která byla opravdu krátká se to opravdu stane, přesně tak jak předpokládala. Její pronásledovatel za ní běžel a nepočítal, že by se za rohem zastavila. Kdyby se schovala do nějakého přístěnku, klidně by kolem ní mohl proběhnout, aniž by si jí všiml. Jenže v tom místě zrovna žádný přístěnek nebyl. A Hermiona stála přimáčknutá ke zdi.

Osoba si ji na poslední chvíli všimla a zastavila se před ní. Byl to nějaký muž, který měl na sobě sametový plášť a na hlavě kápi. Nešlo mu vidět do obličeje, protože měl masku smrtijeda.

Hermiona byla naprosto vyděšená, nebyla schopna dýchat, protože pohled do tak odporné masky z velmi velké blízkosti, byl opravdu nepříjemný a nahnal by strach každému.

Čekala, že smrtijed něco řekne, ale nic se nestalo. Jen na ni zíral. A ona zírala na něj. Možná kdyby v rukou nenesla obrovský stoh knih, tak by mu tu masku z obličeje stáhla. Snažila se nějak zjistit, kdo to je, ale nenacházela žádné vodítko. V masce bylo místo pro oči a to byla její jediná šance. Snažila se je nějak poznat, byly bouřkově modré, měla pocit, jako by je už někde viděla, ale nedokázala si vzpomenout kde.

Když smrtijed stále nic nedělal, rozhodla se dát na útěk. Chodbou doběhla k hlavnímu schodišti a ani na něm se nezastavila. Když proběhla portrétem buclaté dámy, oddechla si.

V křeslech u krbu seděla Jinny s Ronem a Nevillem a když ji uviděli, jak je uřícená, nechápavě a starostlivě se na ni podívali.

Ginny se podívala na hodiny, které byly v rohu místnosti. Zřejmě aby se ujistila, zda Hermiona neutíkala před večerkou, ale měla ještě pět minut.

Hermiona, která zachytila Ginnin pohled, jak pokukuje po hodinách, se neubránila a musela se podívat taky. K jejímu překvapení její cesta z knihovny sem trvala sotva pět minut. Jí to přišlo jako nekonečně dlouhá doba. Jen samotný střet s tím mužem ji připadal, jako pěti minutová záležitost.

Došla k nim a všechny knihy vyklopila na stůl, který se pod jejich tíhou prohnul.

,,Hermiono, jsi v pohodě?" zeptá se Ron ustaraným tónem a vydá se k ní, aby ji obejmul kolem ramen a vyjádřil jeho upřímnou radost, že je v pořádku.

Pak se k ní naklonil a dal ji letmou pusu na tvář. Ginny se neubránila divnému pocitu, že ti dva spolu něco mají, sice to tušila, ale když se to stalo oficiální, tak i tak nějak si ty dva neuměla spolu představit.

,,Tak mluv!" pobídla ji Ginny, která si opravdu dělala starosti.

Hermiona jim všechno pověděla. Během jejího vyprávění se jejím posluchačům měnily výrazy ve tvářích.

,,Tak to bylo fakt divné," okomentoval to nakonec Ron. Měl na mysli, to že na sebe pouze zírali.

,,Hermiono, neměla bys chodit po chodbách takhle sama. Nebo jedině s neviditelným pláštěm nebo Pobertovým plánkem," upozorní ji Ginny.

Hermiona jim slíbila, že už sama chodit večer nebude a se všemi se rozloučila. Chtělo se jí spát, odebrala se tedy do ložnice. Kde si ještě vybalila věci z kufru a pak jen ulehla do postele s nebesy a po krátké chvíli usnula.