Za hranicí plánu «Dramione»

23. Závan Levandule

Bylo to jako ve zlém snu, nevěděla kdo by to mohl udělat. Bloumala nad tím poměrně dlouhou dobu. Co mohla udělat špatně, navíc kdo měl vůbec důvod tohle udělat. Jistě důvodů zmlátit Malfoye by mnozí našli víc než dost, ale ona z jeho pohledu tehdy moc dobře poznala, že za to může ona. Tehdy si to aspoň myslela, ale čím delší doba uplynula, tím se jí to zdálo méně pravděpodobné, jelikož si byla zcela jistá, že by se dotyčný již s tímto činem pochlubil. Minimálně jí samotné ano, ledaže by věděl, že by se jí to nelíbilo, což by samozřejmě byla pravda, když nad tím tak přemýšlela, vlastně byla docela ráda, že se zatím k bitce nikdo nehlásil, nechtěla by příliš zbytečných a vtíravých otázek.

Ke konci týdne to již nemohla vydržet a musela se za zmijozelem vydat sama pro odpověď. V ten den si byla téměř jistá, že za ní přijde sám, ale on jakoby se naopak rozhodl stáhnout zpět a ignorovat ji. Přece nemohl být takový zbabělec…

Doufala, že bude mít štěstí a podaří se jí ho najít, jelikož se poslední dobou vyhýbal místům s větším pohybem lidí a chodíval pouze tam, kde musel. A navíc si byla více než jistá, že k jinému pohybu po hradu využíval masku smrtijeda. Rozhodně ho nechtěla potkat právě v ní, setkání na začátku roku ji bohatě stačila. Právě kvůli tomu ji někdy přepadaly výčitky svědomí, že to nechala zajít tak daleko.

Když nad tím ale přemýšlela, kam to vlastně nechala zajít? Neustále se přesvědčovala, že přece k ničemu nedošlo. Incident toho večera, kdy se jejich ústa spojila, nemohla počítat, to se přece může stát každému, to nemohlo vůbec nic znamenat. Vsadila by se, že tu noc nebyli jediní. Navíc jejich rozhovor během famfrpálového zápasu taky přece nic neznamenal, když nad tím opravdu přemýšlela, všechno se to událo pod nátlakem emocí, neměla čistou mysl, nic se nestalo a basta, bude mu to muset vysvětlit.

Nevěděla zda hledat Malfoye takhle večer vůbec k něčemu povede. Avšak nabývala dojmu, že Malfoy se vždy rád toulal chodbami. Navíc měl mít dnes večer hlídku. Sama teď nějak nemohla uvěřit, že se prochází tak pozdě po chodbách, na začátku roku se všichni báli strávit mimo společenskou místnost jen jednu minutu natož dokonce sami. Možná by to mu bylo stejně, ale od té doby, co je primuskou má pocit, že je v Bradavicích v bezpečí.

Bloumala chodbami, tak ponořená do svých myšlenek, že absolutně nevnímala svět okolo. Ze svého snění procitla, až když jí otřásla zima. To ji donutilo zastavit, vůbec nechápala kde je a proč je zde takové chladno. Uslyšela hlasy, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Mohla zůstat klidně stát na místě nebo pochodovat chodbou dál, ale to že se Nebelvírka, i když sice primuska, potuluje v takových útrobách hradu, by jí nezbaštil ani Neville v prvním ročníku.

Schovala se rychle do jednoho z přístěnků na košťata a snažila se nevydat ani hlásku.

Postavy se postupně přibližovaly. Zvuky kroků se chodbou rozléhaly čím dál silněji a slova se stávala srozumitelnější.

Hermiona se snažila malou škvírkou ve dveřích najít aspoň trochu prostoru, aby jí nic neuniklo. Z časů před válkou měla moc dobré zkušenosti, že když se někdo potuloval v nočních hodinách po chodbách, nevěstilo to nic dobrého.

Konečně rozpoznala hlasy. Napětí v ní trochu ustálo, jelikož zaslechla Blaise. Dohadoval se s Pansy. Hermiona si nemohla odpustit v duchu poznámku, že ti dva se neustále hádají. Trochu jí připomínají ji a Rona. Musela zatřást hlavou. Myšlenky na Rona nechtěla v hlavě moc dlouho držet. Docela se jí dařilo na něj poslední dobou zapomínat.

,,To jsi neviděla, jak jsem mu to nandal?” Směje se Blaise nahlas. Hermiona je sice škvírkou ještě neviděla, ale měla pocit, že Pansy se s úšklebkem dívá Zmijozelovi do očí.