Za hranicí plánu «Dramione»

22. Trestej toho, kdo si to zaslouží

Smrt studenta otřásla celými bradavicemi natolik, že dokonce i profesoři nekárali studenty za případné chvilky nepozornosti. Kolejní barvy vystřídala černá a tak na týden vypadalo, že všichni si jsou konečně rovni.

Hermiona měla pocit, že mezi ní a Malfoyem zůstalo poněkud zvláštní prázdno nebo napětí… Vlastně sama nevěděla, jak by to popsala. Doteď ji přišlo divné, že o ní ví něco, co netuší ani dlouholetí přátelé. Možná proto ji chvilkami trápily výčitky svědomí a to nemluvě o představě, že by je někdo v takové chvíli viděl.

Draco si uvědomil, že když najednou mají všichni černou kravatu a není na první pohled zřejmé, kdo je z jaké koleje, tak nemůže některé lidi vůbec odhadnout. Všichni jako by byli stejní. Právě když se rozhodl napomenout jednoho prváka, někdo ho zezadu kopnul. 

,,Au!” vykřikl.

,,Zasloužil sis to…” uslyšel moc dobře známý hlas.

,,Máš komandovat, jen ty mladší studenty ne mě,” postěžoval si. 

,,Vážně? Od kdy… Tohle pravidlo neznám. Trestej toho, kdo si to zaslouží… To je mé moto,” pronesla a zvedla přitom panovačně hlavu a vydala se dál.

,,Počkej,” chytil ji za hábit a přitáhl ji zpět. Hermiona se při zpětném pohybu lehce usmála, hned na to, se to ale snažila zamaskovat. Dracovi ovšem nic neuniklo a její krátký úsměv ho zahřál u srdce. Hned se ale v duchu nezapomněl profackovat. Jeho myšlenky ho neustále děsily a překvapovaly. 

,,Máš dnes něco v plánu?” vylétlo z něj. Hermiona na něj vytřeštila oči.

Cože to právě řekl? Vyvstala jim v hlavě stejná myšlenka. 

Draco se zachoval jako zmijozel a tak se rozhodl vzít nohy na ramena a rychle odešel. Hermionu tam nechal stát, jako přikovanou.  

,,Už tu byl zase?” ozval se za ní hlas.

,,Cože?” otočila se za ním.

,,No Malfoy… Mám pocit, že mi je furt na očích,” vysvětloval Ron.

Hermiona se divila, že se s ní baví. Od toho útoku ji přišel nějaký divný. Měla pocit, že ho má neustále v patách. Avšak to připisovala tomu, že se o mudlovské studenty báli snad úplně všichni, takže kolem nich vytvářeli ochranné formace. To Hermioně někdy lezlo dost na nervy. Obzvlášť Ronova přítomnost. Ale po ujasnění svých priorit, které si toho dne ujasnila,se rozhodla ho od sebe neodhánět, aby si pak nemusela připadat sama.

,,Asi se o mě bojí…” řekla s úšklebkem. Tu radost si prostě nemohla odpustit, věděla, že Rona tahle poznámka naštve. 

,,Ten a bát se? Vždyť by byl jistě mezi prvními, kteří by té příležitosti využili,” zamručel.

,,Abych se té příležitosti nechytla já, Ronalde!” vrazila do něj a naštvaně odpochodovala pryč. 

Ron ji pozoroval, jak odchází stejným směrem, kterým se vydal před malou chvílí Malfoy. Jeho podezření každým dnem vzrůstalo. Nevěděl, co to mělo znamenat, ale bál se, že tomu postupně přicházel na kloub. Nějak mu v hlavě utkvěla Hermionina slova: Trestej toho, kdo si to zaslouží… A on měl tušení, že o někom, kdo si to zaslouží, ví.

***

Draco měl pocit, že by se nejraději zahrabal někam hodně hluboko. Co to zase plácl? To přece neřekl nahlas. Nedokázal si ani představit, co si o tom může myslet Grangerová. 

A ještě takovou věc říct nahlas mezi všemi na chodbě. Kolem Grangerové se těch čumilů a údajných mudlochranců motalo více než dost. To by mu chybělo, aby to někdo slyšel, jako by starostí měl málo.