Perry Potter a Tajemná Komnata

Jak sirota k rodičům přišel

„No tak, Harry, řekni to. Tichošlápek. Není to nic těžkého" Černovlasý muž seděl na tmavě modrém koberci, po kterém byla rozházená hromada hraček. Od velkých kostiček s písmenky, přes pohyblivého draka až po několik napodobenin famfrpálových míčů. Muž s pečlivě zastřiženým strništěm věnoval svoji plnou pozornost malému, sotva ročnímu klučinovi. I když byl roztomilý jako maličký andílek, stejně se sedící neubránil protočení očí, když namísto odpovědi klučina začal žužlat vlastní nohu.
„A co když ti pomůžu?" Jemně mu končetinu vysvobodil z dravého otvoru a zřetelně začal slabikovat. „Ti-cho-šlá-pek." Oči se mu rozšířily nadšením, jakmile se chlapeček nadechl. Ona jiskřička očekávání se vypařila s říhnutím, co dítěti vyšlo z hrdla. „To se mi snad zdá." Zahučel, když pevně semkl víčka. Nepotřeboval vidět posměšný úšklebek svého společníka. Stačilo odfrknutí, co se k němu během chvíle doneslo. Stejně jako zašustění papíru. „Harry, pokud to teď řekneš, přemluvím rodiče, abychom si tě mohli půjčit na víkend, co říkáš?" Navrhl maličký úplatek a široce se usmál. Tenhle úsměv mu pomohl už s hromadou věcí, hlavně s dostáváním se z problémů, a teď si byl jist, že se historie opakovala. 

„Ná měšíč ík" Zašišlal a prolezl okolo zmučeného kmotra k růžku místnosti. Tam totiž seděl druhý návštěvník, co mu byl momentálně trochu více po chuti. Celou dobu seděl nehybně s nohou přes nohu s hlavou zabořenou ve článku z Denního Věštce.
„Do prd-" Sirius se rychle zarazil a frustrovaně si rukou projel vlasy. „Prkna! Já to vzdávám." Dramaticky rozhodil rukama, než se svalil na koberec. Harry mezitím dolezl k dřevěné židli. Drobné, baculaté prstíky uchopily ošuntělou látku kalhot a několikrát zatahaly.
„Neříkal jsem ti, že mě má radši, Siriusi?" Z poza novin vykoukla lehce zvrásčelá tvář, kterou zdobilo několik jizev a pomalu šednoucí vlasy. Pod tenkým knírem se rozlil úsměv, když pohledem sklouzl na Harryho. Ten se, po odložení novin, ocitl na jeho klíně. „Nebo se pletu?" Jako odpověď dostal hlasité, dětské výsknutí a tlesknutí.

„Poslouchej, Harry," Ležící Sirius lehce nakrčil špičatý, orlí nos a nadzvedl se. Ruka mu nahmatala kostku, na kterou si omylem lehl. Když modrá hračka skončila hozená v opačném růžku místnosti, opětovně zaujal svoji pozici, odkud upřel svůj pohled na sedící duo. „Na rozdíl od Remuse jsem tvůj kmotr, a mojí povinností je tě rozmazlit tak moc, že na to budou žárlit i tvý vlastní rodiče. Taková byla dohoda mezi námi chlapy a moc dobře víš, že na oplátku chci jednu jedinou věc. Abys řekl 'Tichošlápek'. No tááák, to není nic těžkého. Když jsem si tady skoro urazil palec, nadávky si opakoval hned. Tvá matka je chytrá jak opice, něcos snad mohl zdědit." I přes svůj okatě hraný ublížený tón se musel usmát. Pohled na usmívající se dvojici ho hřál u srdce. Dával mu naději, že přeci jen by vše mohlo být v pořádku, což bylo něco, co teď potřebovali všichni.
„Na měšíč ík." Nadšeně rozhodil ručkama, lehce se kymácejíc na Lupinovo klíně. Opatrně chlapce přidržel, když se mu na tvář vkradl neskrývaný úšklebek vyvolaný Blackovo frustrací. I jím projížděla nefalšovaná radost, kdykoliv spatřil na Harryho baculaté tváři úsměv a rozzářená kukadla, která mu zářila skoro tak jasně jako jeho matce.
"Okey, ale tohle už přeháníš, špunte. Jsi provokatér jak tvůj fotřík." Dlouhovlasý muž se vyhoupl opětovně do sedu a přetočil se čelem k němu. "Dali jsme si slib s malíčky!" Zvedl zmíněný prst a dítko se zasmálo. "Takové sliby se musí dodržet, jinak svět půjde z kopce."
"Myslím, že to jde už teď..." Jedinou větou se Remusovi podařilo prolomit kouzlo celého okamžiku. Oba dva si byli až moc dobře vědomi, že zatímco oni tady sedí a hrají si, jejich přátelé umírají. A budoucí profesor raději nepřemýšlel nad tím, o kolika ztracených životech se doposud nevědělo.
„No tak nebudeme depresivní, Nám-" Siriusova slova zanikla v hlasité ráně dveří. Lupinovo svaly se napnuly. Nedržet Harryho na klíně, i jeho ruka by okamžitě zabloudila k hůlce.