Perry Potter a Tajemná Komnata

Kleopatřina levná kopie *

┍━━━━━━━━━★━━━━━━━━━┑
Warning: Zmínky o sebevraždě.
I když je to zde hrané na humornou stránku situace, jsem si vědom, že na takovém stavu není nic vtipného. Pokud procházíte těžkým obdobím nebo vám tyhle vtipy vadí, nenuťte se do čtení. Taky nebojujte s depresí a dalšími věcmi o samotě, nedržte to v sobě, nemáte se za co stydět a kdyby bylo nejhůře, existují stránky, kde se můžete vypsat ze svých problémů a komunita Vám bude podporou, linka bezpečí (116111), která je zdarma a funguje 24 hodin nebo aplikace, kde jsou lidi, co vás chápou.
Stay safe, u matter. 
┕━━━━━━━━━★━━━━━━━━━┙

═══ ⋆★⋆ ═══

Dny se pro všechny studenty až nezdravě táhly. Však to znáte, vstanete, dáte si snídani, učíte se snad celé věky, zjistíte, že uteklo jen pár minut a jakmile nastane čas testu, neumíte vůbec nic, jelikož vaše myšlenky se během učení ubíhaly naprosto jinam. Přesně takhle na tom byla řada prváků a Perry nebyl vyjímkou. Bez Minnie si přišel prapodivně sám a to, že mu profesorka Prýtová povolila jí kdykoliv navštívit, moc nezměnilo.
„Hele nemohls tušit, že se něco takového stane. Celou dobu byl klid." Elliot se rozhodl prolomit dusné ticho visící mezi nimi od konce hodiny. „To, že se tím budeš ubíjet, nepomůže nikomu." Věnoval mu něco, čemu se velmi vzdáleně dalo říkat povzbudivý úsměv. Svaly nebyly zvyklé tvořit takové namáhavé pohyby. Zrzek zavřel oči a hlasitě zívnul. Jakoby se už teď toho nedělo dost, nastalo období zkoušek, na jejichž přípravu obětovávali svůj veškerý volný čas.
„Kdybych s ní šel hned, nemuselo se to stát." Vyčítal si, že tenkrát vůbec váhal a nešel s ní rovnou. Třeba by tady teď byla Minnie s nimi a jeho by po nocích neděsil blondýnky vyděšený, strnulý obličej.
„O tom jsme už mluvili," protočil oči. „Kdybys šel s ní, mohs skončit jako ten skřítek." Úmrtí skřítků na hradě už skoro nikdo neřešil, bylo to skoro očekávatelné, přesto nikdo nečekal, že Zmijozelův dědic by napadl i je. Tenhle chudák zrovna nesl vodu do kuchyně.
„To nemůžeš vědět jistě." Zahnuli za roh směrem k ošetřovně a minuli malou skupinku starších studentů, co šli pravděpodobně na snídani.
„Sebelítostí nic nezmůžeš, akorát se budeš cítit ještě hůř." Elliot chvíli mlčel, zatímco kamarád vedle něj vstřebával váhu slov. „Tohle se mohlo stát naprosto komukoliv, klidně i mě. Jediné v co můžeme doufat je, že to Brumbál konečně nějak vyřeší." Lhostejnost, se kterou tak často nevědomky mluvil, byla tentokrát překrytá něčím, co Perry zvládl přirovnat pouze ke zdráhavosti. 

„Seš z čistokrevné rodiny, tak se nemáš čeho bát stejně jako zbytek Zmijozelu, ne?" Na úšklebek, co se vyššímu chlapci objevil na tváři, nadzvedl obočí. „Co je na tomhle k smíchu?"
„Promiň," Mávl rukou, ale koutky mu ihned klesly, přesto mu jiskřička pobavení i nadále hrála v očích. „Já vím, že se to nehodí, jen se mi líbí, jak čekáš, že Zmijozel má během tohohle všeho pré."
„A nemá snad?" Z toho, jak se všichni studenti z jmenované koleje prezentovali, očekával že to nijak neřeší. „Však se podívej na Malfoye, ten se i se svojí partou chová, jak kdyby měl druhé Vánoce."
„Ty se na to díváš ze špatného úhlu." Trochu zpomalil a rozhlédl se po chodbě, zda je někdo nesleduje. Jediný zdroj pohybu, kromě plamene loučí, byly obrazy, jejichž obyvatelé jim nevěnovali skoro žádnou pozornost. „Ty máš představu, že všichni Zmijozelští jsou jedna velká rodina, viď?"
„Tak trochu." Připustil s pokrčením Perry a snažil se přijít na to, kam touhle otázkou směřuje
„Tak mi řekni, proč se mnou, Burrem nebo Hawkinsovou nechtějí mít nic společného."
„Ehh... u tebe mi napadá akorát to, že jsi Addams," přiznal. „Neber to nijak špatně, prostě tvá rodina má pověst a to, že si děláš cetky z kostí, co se tu dají najít, tu pověst asi moc nevylepšuje." Ptačí lebka na Elliotově krku sice rodinné pověsti nepřilepšila, co ale Perry nevěděl, bylo to, že právě díky ní se za zády učitelů rozjel tajný prodej amuletů na ochranu před netvorem z Komnaty.
„Mojí rodinně na pověsti zrovna nesejde, navíc tahle 'cetka'," Ukázal na svůj krk. „Byl dárek od babi, když mi přišel dopis." Pokrčil rameny. pokračoval, až když se ocitli v chodbě, vedoucí k ošetřovně. „Ale jinak jsi se skoro trefil."
„Jak? Vždyť vy tři nemáte nic společného, ne?"
„Všichni jsme z čás-"