Crimson Kingdom - Kniha první ✔️

Kapitola třetí

Užasle jsem si prohlížel loot, který po sobě nechal mnou zabitý vzdálený příbuzný, co se rasy týče, a můj vnitřní pařan jásal.

Sebral jsem 215 zlatých, 57 stříbrných a pár měďáků a začal se probírat jeho výbavou. Víceméně všechno, až na boty byla vzácnější plátová zbroj, což jsem nemohl použít, ale dalo by se to slušně prodat. Narval jsem všechno co jsem mohl do batohu a prohlížel si jeho meč. Byla to krásná jedenapůlruční zbraň, se stříbrným zdobením záštity ve tvaru drápů jakési kočkovité šelmy. Kdybych to tak mohl použít... Ale na použití meče jsem neměl schopnost, takže šel taky do batohu. Nic z toho co jsem tam našel jsem nemohl momentálně aktivně využít, ačkoliv ty věci nebyly omezené úrovní. Pořádně to probrat budu muset, někde si k tomu v klidu sednu. Nezbývalo, než se sbalit a vytratit se, než se vrátí původní majitel. Naposledy jsem se podíval na náhrobek a přečetl si jméno, Heimdir, hodil jsem si ho do poznámek a vrátil se po vlastních stopách směrem kam jsem předtím utíkal, nebylo nutno a nejspíš ani zdrávo, zůstávat tu byť jen o chvilku déle.

Když jsem se dostal někam, kde jsem byl krytý ze všech stran, otevřel jsem mapu a kroutil jsem hlavou. Slušně mně prohnali, z nějakých pěti kilometrů od města bylo možná dvacet a to i s krátkými přestávkami, co jsem musel udělat během útěku, když mi docházela výdrž. Podle mapy jsem se přibližně zorientoval a rozhlížel se kolem po nějakém orientačním bodu. Na mapě jsem našel velký rozeklaný strom, nejspíš borovici. Podíval jsem se nad sebe a povzdech si. Přehodil jsem si luk přes rameno a začal šplhat na nejbližší strom.

Zvýšení schopnosti! Šplh, úroveň 2.

+100 bodů výdrže

Pousmál jsem se, s heknutím se přitáhl na další větev a rozhlížel se po další cestě nahoru. Vypadalo to, že CKčko reaguje snad na každou činnost hráče. Zdolal jsem ještě několik větví a dostal se nad koruny většiny okolních stromů. Šplh mi povyskočil ještě o úroveň a půl, takže jsem šplhal bez počátečních obtíží, jako bylo podkluzování nohou nebo problém najít opěrný bod.

Z výšky, ve které jsem byl, bylo vidět dost daleko. Svět byl rozsáhlý a zalitý sluncem, ale strom na stromě, všude kam jsem se podíval. Mou pozornost upoutal obrovský košatý habr v dálce, borovice nikde. "Kde to sakra jsem?" zamumlal jsem si pro sebe, zapamatoval jsem si směr a začal slézat zpátky na zem. Netrvalo mi to moc dlouho, dalo se to i seskákat jak v parkourovém simulátoru.

Došlápl jsem na měkkou trávu a vydal se rychlým krokem k onomu habru.

Po dvaceti minutách chůze se mi před očima otevřela zvláštní tabulka. Bylo na ní něco korejsky, nebo tak nějak... Tabulka chvilku problikávala, jako kdybych ztrácel signál a zmizela. Hned na to mně obestřelo bílé světlo a ocitl jsem se v tmavé místnosti, která byla cítit čerstvě natrhanými růžemi.

Zmateně jsem zamrkal abych přizpůsobil svůj zrak tmě kolem.

"Posaďte se prosím..." zaznělo přede mnou. Hlas byl příjemný, přísný, ale i uklidňující zároveň. Znovu jsem zamrkal, když se mi před očima zhmotnila jakási postava, žena. Začal jsem nahmatávat něco na co bych se posadil, nakonec jsem se posadil na zem. Žena se tiše zasmála a mávnutím ruky rozsvítila. Rozhlédl jsem se. Vypadalo to jako výslechová místnost a dotyčná byla zahalena tak aby jí nebylo vůbec poznat, jen na rameni bylo vidět velké logo, GM. Povzdechl jsem si, přitáhl si židli s lehkým začervenáním a posadil se.

"Provedl jsem něco?" zeptal jsem se rovnou bez okolků. Moje otázka zjevně vyvolala další pobavení. "Ne... Tedy kromě šikovného zásahu toho temného elfa asi ne..." zasmála se členka týmu podpory. Poté ale zvážněla. "Mám pro Vás, Feirithe, jistou zprávu." zpozorněl jsem, ale pohodlně jsem se usadil. Pochopil jsem, že použít mé pravé jméno by nebylo slušné, takže jsem nadzvedl obočí a poslouchal.