Crimson Kingdom - Kniha první ✔️

Kapitola čtvrtá

Smaragdová bašta, jak město nazývali vznešení elfové, byla vskutku hodna svého jména.
Zářivě zelené střechy věží a domů z mramoru působily uklidňujícím dojmem přesto, že ve městě se pohybovaly davy postav.

Seděl jsem na dvoře na postaveném špalku, vydělával jednu z kůží, které jsem přinesl a poslouchal rady svého nového mistra. Úroveň zpracování mi stoupala poměrně slušným tempem, takže jsem v podstatě přeskočil úroveň Amatéra a postoupil jsem rovnou na Tovaryše. Zatímco jsem dodělával kůži a nechával ji nataženou proschnout, koželuh Mell přinesl nit a sedlářské jehly. "Zpracování kůže je jedna věc..." podal mi věci. "Ale umět něco vyrobit je těžší..."

Pochybovačně jsem se na něj podíval. "Ty bys mě uměl naučit i šít?". Muž zlehka přikývl a pokynul mi abych začal. Kůže, které jsem měl před sebou by vystačily na kazajku, nátepníky i boty, ale všechny patřily Mellovi.

"Můžu?" zeptal jsem se a ukázal na materiál.

"Proč by ne? Ta kůže z jelena vydá za všechny co jsem od tebe koupil, jen jsem chtěl mít jistotu, že je nezničíš, proto jsem je koupil všechny."

To od něj bylo chytré, nemrhal materiálem... Poněkud moc přirozené a promyšlené na NPC, ale pokrčil jsem nad tím rameny a dal se do práce. Herní systém mi s tím hodně pomohl, takže jsem měl za chvíli hotovo, nicméně na úkor únavy. Prohlížel jsem si výsledky a uznale kýval hlavou. Na první pokus to nebylo špatné, pravděpodobně díky úrovni Tovaryš. Mell se usmíval nad výsledkem mého snažení a podal mi obě sady nástrojů. "Vezmi si to a jdi, víc tě nenaučím, na zbytek musíš přijít sám..." řekl stručně a s úsměvem mě vyprovodil. "Na shledanou, lovče..." loučil se, zatimco jsem skládal věci do brašny. "Feirith..." poznamenal jsem s úsměvem od ucha k uchu a vydal se hledat nocleh. Slunce zapadalo a celý den jsem byl na nohou, navíc bych to tu měl začít brát jako realitu. Narazil jsem na krčmu, očividně vlastněnou hráči, s bohatě zdobenou vývěskou a pevnými okovanými dveřmi, takže jsem neváhal a rozhodl se prozkoumat, jak se tu dá uživit i jinak.

Vstoupil jsem do hezky osvětleného lokálu, posadil se ke stolu a zkoumal okolní stoly. Bylo tu celkem plno, pravděpodobně víc lidí rádo posedí u džbánu po dni farmení a expení. To mi připomíná, že budu muset rozdělit body, co jsem získal za celý den, ale to až budu mít jistou postel. Došel jsem tedy k baru a optal se na pokoj. "A ty mladej, jsi tu novej, co?" spustil hostinský a přihmouřenýma očima si mě prohlížel od hlavy k patě. Pravda, mohl mi říkat mladej, sám vypadal na padesát, ale bůh ví, kolik mu bylo. "To budeš chtít asi pokoj na jednu noc, co?" přikývl jsem, ale usmál se. "Ale nějaký pohodlný..." opřel jsem se o pult a hodil na něj deset stříbrných. Hostinský se podíval na mince, spočítal je a znovu se na mě zaměřil. "Dobře, dobře, to není špatnej začátek... Odhadoval jsem tě na chcípáčka, co mi dá akorát tolik, aby se vyspal ve stáji..." uchechtl se a mě se zježily chlupy na zátylku. Ten jeho smích zněl spíš jak kdákání. "Takže říkáš, že by to stačilo na pokoj?" zeptal jsem se a rozhlédl se.

"Jo,.." naklonil se přes pult a začal šeptat. "Někomu, kdo objevil i ztracenou svatyni, by to hodilo i pár informací..." povytáhl jsem na něj obočí. "Ale to až po zavíračce..." uchechtl se znova. "Sedni si a dej si něco k jídlu...".

Hospoda se teprve rozjížděla, jak se později ukázalo, ale i tak tam bylo plno... Chvíli po tom, co jsem si sedl, přiběhla děvečka a vzorně mi odříkala nabídku jídel. Dal jsem si boršč a pořádnou porci hovězího s bramborem, k tomu mi přinesla chlazené polotmavé pivo ve džbánu a dřevěný tuplák.

Po jídle jsem se opřel a spokojeně si hladil břicho, zatímco můj žaludek se snažil zpracovat všechno, co jsem snědl. Popadl jsem tuplák a pořádně se napil. Tak takhle se dá žít... Splnit si pár úkolů, sem tam si něco vyrobit, k večeru si dát pivko... A hlavně jsem pánem svého času...