Crimson Kingdom - Kniha první ✔️

Kapitola patnáctá

Poté, co se Gunar rozběhl se svým hurónským řevem k žebříku, vyšplhal na hradby, začala teprve ta pravá řežba. Válečník kosil nepřátele nalevo i napravo, hlava nehlava s obouruční válečnou sekerou, jako by to byla dětská hračka. "Tak pojď, ne?" zařval mým směrem a já ztěžka polkl.
Ildir už byl dávno někde v trapu a Wax se svými podřízenými už tu nebyli, takže jsem se rozběhl a vyskočil na žebřík. Gunar mi v mžiku udělal místo na hradbách. Když jsem vlezl mezi cimbuří, vytáhl jsem luk a hledal cíle. Zjistil jsem, že rogunové na obou stranách se činili. Vyskakovali ze stínů a útočili že zálohy na kteréhokoliv hráče, který se jim dostal do cesty. Nádvořím tekly potoky krve a atmosféru vířila mana přetavená v nejrůznější útočná i obranná kouzla.
Vzduchem létaly šípy i ohnivé koule. Nakonec jsem si za cíl vybral skupinku mágů. Byli dostatečně lehce oděni na to, abych jim byl na své úrovni i při sebevětší šikovnosti schopný ublížit nebo jim alespoň překážet v kouzlení. Jeden z nich držel ochrannou bariéru, která je držela z dosahu cizí magie, zatímco ostatní sesílali plošná útočná kouzla a rozsévali tak zkázu v našich řadách. Palbu jim opětovala Loharova parta, která využila stejné taktiky. "Kryj mě!" houkl jsem na Gunara. Ten se na mne jen pobaveně zazubil. "Jasná páka!". Založil jsem šíp a soustředil se. Pokud ho jen zraním, mohl bych přerušit bariéru, alespoň na vteřinu. Rychle jsem se rozhlédl.
"Waxi!" zakřičel jsem a pokusil se přehlušit bitevní vřavu. Vedle mě se zhmotnila jakási postava. "No?! Co tak řveš?!" ozvalo se a já leknutím málem nadskočil. "Na třetí hodině... Vidíš je?" zeptal jsem se a trpaslík kývl. "Jdu na to! Deset vteřin!" zvolal trpaslík a se škodolibým výrazem zas zmizel v neviditelnosti. Napočítal jsem tedy do deseti a vypustil šíp. Mág dostal zásah do ruky a bariéra polevila. To stačilo, protože se mezi nimi objevil trpaslík a svými dvěma dýkami rozpoutal peklo. Netrvalo dlouho a na hradbách se objevili i naši malí zelení spojenci v čele se Žlutým Tesákem a hned za nimi i Nenlith. Kápo goblinů se na mne zazubil. Schoval jsem luk a tasil meč. Z věže na druhé straně nádvoří se v tu samou chvíli vyřítil Glib a štítem tlačil před sebou dva protivníky. Ukázal jsem jeho směrem a jen se na Tesáka podíval. Nemusel jsem nic říkat. On a jeho banda se s šíleným vřískotem a štěbetáním pustili do práce a zbraněmi si proráželi cestu k válečníkovi.
Pak mne oslepila oranžová záře a vedle mě s Gunarem a Nenlith vyšlehly plameny. "Myslel jsem, že se zabýváš jen transportem a teleporty!" zakřičel jsem polekaně a dívka na mne spiklenecky mrkla. "Já jo! Ona ne!" ukázala na svou malou společnici. Víla se evidentně vyplatila. Absorbovala manu, která proudila v okolí a bránila svou paní. Gunar se zazubil a strčil do mě. "Tak jak?" zeptal se. "Směr vězení!" zavelel jsem a vyrazil vpřed. 

Zvenčí se ozýval výbuch za výbuchem, řinčení oceli a praskání dřeva. Ve vězení vládlo naprosté ticho. Dokonce i strážní, kteří se tu zabarikádovali byli jak myši. Alice přemáhala vyčerpání. Nulová regenerace a prázdný žaludek dělaly své, takže se teď snažila neodpadnout a napjatě se rozhlížela po temném koridoru kobky. Stejně na tom byli i všichni její spoluvězni. "To nedáte!" zachechtal se goblin a elf se jen usmíval. Zřejmě se bavili tím, jak stráže čekaly na útočníky. Když už se zdálo, že vězení zůstane klidné, ozvala se rána. Někdo se snažil vyrazit dveře. Vojáci uvnitř tasili zbraně. 

Prásk! "JEŠTĚ JEDNOU! RAZ, DVA...!" zvenku se ozýval hlas. Byl jí povědomý... Jsou to opravdu oni? Prásk! "Pusťte mě k tomu, nemehla, neumíte zaklepat?" ozvalo se chodbou přes zamčené dveře. Tenhle hlas byl hrubší... Pak se ozvalo zapraskání dřeva a mnohem jasnější smích. "Je někdo doma?!". 

Gunarova sekera prorazila těžké dřevěné dveře a jeho následná hláška mne málem vyvrátila. Já jsem se tu snažil zachránit Alice, ale válečník měl vyloženě radost z bitvy a PvP. Odpovědí na Gunarovu otázku bylo několik nadávek a jeden šíp, který proletěl škvírou po sekeře.