Crimson Kingdom - Kniha první ✔️

Kapitola čtrnáctá

Wax se po krátké konverzaci s Ildirem objevil v teleportu s mágem, který ho otevřel na základě souřadnic, které udala Nenlith. Trpaslík se rozhlédl po naší nesourodé partě a skromném táboře, do kterého vkročil. Pak si prohlédl mne a Gliba. "Chlapi? Proč jste oblečení jako oni?" vypadlo z něj. Zaklel jsem a rychle jsem že sebe začal shazovat věci. Úplně jsme na to zapomněli. Vysvětlili jsme Waxovi situaci a ten po chvilkovém uvažování požádal o kus papíru. Nenlith tedy sáhla do batohu a podala mu pergamen, brk a inkoust. Trpaslík si vyžádal hlášení od Ildira a během toho co poslouchal, črtal na papír. Užasle jsem zíral jak se na pergamenu postupně rýsoval půdorys pevnosti a pod ním poznámky, pak začal zakreslovat nějaké šipky, zapisovat počty a to všechno během Ildirova hlášení. 

Pak se Wax chvíli soustředil a začal vypisovat zprávy. Otočil se na mága, co přišel s ním. "Vrať se na základnu a předej tohle Loharovi... Do dvou hodin potřebujeme nastoupené jednotky... Už bude po setmění.". Mág kývl, otevřel si teleport a zmizel. Trpaslík vydechl úlevou a zadíval se na nás. "Takže... Máte něco k pití?" vypadlo z něj. Trochu rozpačitě jsem se podíval po ostatních a podali jsme mu vodu. Wax se pořádně napil a posadil se na zem. Rozdělali jsme oheň a posadili se do kruhu. Já si připálil dýmku a Nenlith mezitím zkoumala svou novou malou kamarádku.

"Co to je?" zeptal se po chvilce trpaslík, ukázal na malou bytůstku a já s Glibem jsme pokrčili rameny. "Víla... Tam se ptej..." ukázali jsme na čarodějku. Glib natáhl ruku a požadoval po mě dýmku, zatímco Nenlith s uraženým pohledem probodávala Waxe a ten se jen potutelně culil. 

"Máte vůbec nějaký plán?" upil vodu a obrátil se na mne. Mrkl jsem nenápadně po Ildirovi, jestli něco řekne. Drow mlčel jako hrob a snažil se, aby mu necukaly koutky. "Čekat..." prohlásil jsem klidně, protáhl se, zabafal si z vrácené dýmky a čekal, co řekne Wax. Trpaslík zapomněl na vážnou tvář, vykulil oči a nevěřícně si nás prohlížel. "Chceš mi říct, že jste se dostali dovnitř, v klidu jste odešli, po tom, co jste prozkoumali obranu a nevymýšlíte, jak se dostat přes kupoli a opevnění násilím?" durdil se a já se usmál. "To jsem neřekl... Čekáme na posily..." oznámil jsem a bafal dál dýmku, dokud si ji zas nevyžádal Glib.

Stříbrná spona se jí vrátila... Od chvíle, kdy ji strážný upustil a odpochodoval se už neobjevil. Ale na hradě vznikl zmatek, údajně zmizela dvojice vojáků i s novou zásilkou, či co. Nechápala co zmatkující vojáci mysleli tou zásilkou, ale goblin v protější cele vypadal nadšeně. "Ty víš co se tu děje?" zeptala se Alice potichu a goblin se radostně zašklebil, až mu spodní kly cukaly. "Jo, děvenko, nevím přesně, ale mám takový tušení, že se budou teprve dít věci...". 

Alice na něj nechápavě hleděla. "Co tím myslíš?" goblin s elfem po sobě mrkli a elf začal něco gestikulovat. Goblin se chvilku soustředil a pak se otočil na dívku. "Mám se tě zeptat, jestli už jsi někdy byla na hradě v obležení..." zasmál se. Alice se trochu vyděšeně natiskla na zeď. "V obležení? Vždyť v tomhle stavu ani neuteču..." vzdychla si a zadívala se na nohy obalené modřinami. "Jak jsi vůbec přišel na obléhání?" nasadila pochybovačný tón. 

"Poslali je pro zbytek mého kmene... A nedorazili...".

 

"To si děláš srandu?" vyhrkl trpaslík a poskakoval na místě jak gumídek. Jeho rozrušení vyvolala po zuby ozbrojená skupinka goblinů, která se hlásila k naší malé výpravě. Zavrtěl jsem hlavou nad průzkumníkem a nechal Ildira, aby se pokusil Waxe uklidnit. Potřebovali jsme už jen, aby se sem dostala Garda. 

Poodešel jsem stranou a připravoval se na bitvu. Vytáhl jsem si novou zbroj. Respektive jsem upravil tu, kterou jsem měl, ale ozdobil jsem ji. Když jsem se oblékl, Glib se uznale díval na nový kousek. Měl jsem přes zbroj rudý kabátec, obšitý stříbrnou nití se stříbrnou hlavou lva, stejnou jako na praporu, dlouhý rudý plášť s kapucí se stejným lemováním a pravý nárameník mi zakrývala lví kožešina s vycpanou hlavou. Upnul jsem si k opasku meč, schoval ho pod plášť a přes něj si přehodil toulec plný šípů. Glib se usmál, opřel se pravou rukou o meč a prohlížel si mne. "Upřímně, tohle budí respekt..." prohodil a sundal velký štít s výkrojem. Opřel ho před sebe a zaťukal na něj. Pořádně jsem se zadíval na velký kus kovu a dřeva v houstnoucím šeru a rozeznal stejný znak.