Captain America: On The Other Side [Stony] ✓

17. kapitola: Hranice touhy

S odtažitostí zapletl prsty do blonďatých vlasů, přičemž nechal vyššího muže položit ho zlehka do vyhřátých peřin. Natisklo se na něj pevné, dlouhé tělo, které dychtivě toužilo po kontaktu – ne, že by na tom Stark byl jakkoli jinak.

Steve, který ležel na druhém muži, začal okusovat Starkův krk a laškovně po něm občas přejel jazykem, čímž vyloudil ze svého milovaného několik trhaných nádechů. Stýskalo se mu po chvílích, kdy se mohl hnědovlasého muže takto dotýkat a vděčně přijímal vše, co mu byl Anthony pro dnešní večer ochoten darovat.

„P-počkej." Zarazil ho Tony v dalším postupu, když Kapitán přesunul jednu ruku ke knoflíčkům košile a začal je pomalu jeden po druhém rozepínat směrem dolů. „Já... nemyslím, že je to dobrý nápad." Zvedl se na loktech a pohlédl do modrých očí, které najednou zářily jako otevřená kniha, do které stačilo pouze nahlédnout. „Věř mi, že moc chci, ale..." nedokázal ze sebe vyloudit souvislou větu „nevěřím ti už tak, jako dřív."

Steve to tušil. Co čekal? Že se mu hnědovlasý zavěsí kolem krku a nechá ho jednat? „Myslel jsem, že..." co si vlastně myslel? Sex neočekával, kontakt s druhým tělem již hodnou chvíli považoval za nemožný. Tak co očekával, že se změní? „Pokazil jsem to. Už zase." Zanaříkal a odtáhl se, shrnuje si tričko, které se mu díky ležení na druhém těle mírně posunulo nahoru.

„Nepokazil." Zarazil ho Anthony. „Pouze mě to vylekalo." Přiznal a posadil se. Steve se na něj odmítal zahledět – místo toho měl pohled nasměrovaný na svá kolena. „Co po mě očekáváš?" chytil blonďáka za rameno a lehce ho stiskl.

Kapitán smutně vydechl. „Nemůžu očekávat nic, a to mě ubíjí. Chci se tě dotknout, přeju si, abys mi dovolil chovat se k tobě jako dřív. Kéž bych mohl vrátit čas a udělat všechno jinak." Zahleděl se na něj, v očích skelný lesk. „Utekl bych s tebou a ukryl tě před Hydrou i před Piercem. Měl jsi pravdu, ty plány nikdy neměly spatřit světlo světa." Plácal páté přes deváté, ale bylo mu to jedno. Vše, co říkal, byla čistá pravda.

„Co chceš?" zopakoval mírnějším tónem hlasu a nervózně pohladil Stevovu tvář.

Kapitán Rogers pevně semkl rty, než skrze zaťaté zuby pronesl: „Tebe." Měl chuť se zahrabat stovky metrů pod zem, naříkat nad svým přáním a v tichosti zemřít s pocitem viny, který mu nedopřál již tak dlouho klidný spánek. Neměl sebemenší nárok žádat po Anthonym věrnost, ani lásku, jelikož zrada z jeho strany byla až příliš neodpustitelná.

„Tak pojď." Vyslovil Stark pomalu a za ramena otočil Steva k sobě úplně. Tomu se v očích zračila jedna emoce za druhou, avšak jedna jediná převyšovala všechny ostatní. Nekonečná směsice lásky s téměř bolestivou touhou.

„Nezasloužím si tě." Zavrtěl hlavou na nesouhlas, zatímco se ho Anthony pokoušel převrátit na sebe, což se mu po pár vteřinách také povedlo. Vyrazil proti blonďákovým rtům, ale ten mu na protest nastavil jednu z pobledlých tváří. „Nezasloužím si nic spojeného s city a s tebou, protože už navždy budu mít před očima své chyby, které zapříčinily tvůj únos a věznění."

„Přestaň už s tím." Zaprosil Stark. Steve měl ruce položené po stranách jeho hlavy a shlížel na něj s neklidem v modrých tůních. „Já tě miluju, Steve." Tato slova stačila, aby se Kapitán vzpamatoval. I přes to, co mu udělal, k němu Anthony ještě stále pociťoval vřelé city? Lásku? Miloval ho? Skutečně byl ochoten mu odpustit? „Prosím." Zapletl mu hnědovlásek dlaň do blonďatých pramenů a přitáhl si jeho hlavu naléhavě ke své vlastní.

Kapitán se sklonil a znovu ho políbil – o dost naléhavěji než původně. Nechal ho, aby mu vyhrnul tričko a podrásal nehty svalnatá záda, zatímco sám se jal do drancování jeho rtů a krku. Líbal ho něžně, neuspěchaně, zároveň však tvrdě a nelítostně, jako by tím mohl vyjádřit veškeré své emoce.