Advent special

10.12. - Harmione

Po tom, co Harry Potter porazil 2. května v bitvě o Bradavice Voldemorta, museli kvůli špatné výuce smrtijedů a hroznému stavu školy studenti opakovat roční.

Na Nástupišti Devět a třičtvrtě se tedy začátnem září neshromáždili jen studenti, kteří do Bradavic museli povinně chodit, našli se tam i tací, jež se dobrovolně rozhodli dokončit sedmý ročník a složit tak OVCE.

Dívka drobnější postavy s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy postávala spolu se svým černovlasým kamarádem u rudého vlaku a pozorujíce děti i starší žáky, loučícími se se svými rodiči, se snažila udržet v sobě slzy, které se jí naháněly do očí.

Ještě před dvěma lety měla možnost se tu s nimi taky takto objímat, teď tu však, rok po tom, co je pro jejich bezpečí musela nechat na ní zapomenout, zapomenout na jejich milovanou dceru, jediné dítě, které kdy měli, stála sama, se svými přáteli, kteří ji její rodiče nahrazovali.

,,Hermiono, měli bysme jít," řekl potichu Harry, jež stál přímo za ní. Hermiona si povzdechla a nastoupila spolu s ním a s Ginny Weasleyovou do bradavického expresu.

Spousta studentů, kteří byli minulým rokem v závěrečném ročníku odmítla pokračovat. Mezi ně patřil i Ron. Namísto toho začal pracovat v Kratochvinických kouzelnických kejklích, aby Georgovi pomohl alespoň trochu se dostat ze smrti svého dvojčete. Nikdo to Ronovi nevyčítal, právě naopak. Freda by navíc určitě potěšilo víc, kdyby jeho mladší bratr Bradavice nedochodil. Ron navíc ani nebyl studijní typ.

K Hermionině údivu se však Harry rozhodl, že bude Bradavickou školu čar a kouzel navštěvovat i nadále. Jak již ale sám několikrát řekl, Bradavice jsou jeho domov.

Když se vlak rozjel, Ginny se od ostatních v uličce vagonu oddělila a vydala se za svým přítelem Deanem Thomasem, se kterým už chodila déle než rok. Harry s Hermionou osaměli. Beze slov zapadli do prvního volného kupé, které našli a sedli si naproti sobě.

Dívka vytáhla knihu a začetla se do ní. Černovlásek ji chvíli pozoroval. Nikdy dřív si neuvědomoval, jak je krásná. Jak jí neposedné prameny vypadávající z culíku padají do tváře. Musel se při pohledu na ni pousmál.

,,Ehh... proč se tak divně směješ?" Nazvedla bruneta obočí. Harryho tak probudila z jeho rozjímání. Ani nepostřehl, že už nečte. ,,Jsem si na něco vzpomněl." Vymluvil se hned Harry. ,,Aha," odvětila Hermiona a opět se pustila do čtení

,,Ahoj Harry, ahoj Hermiono," to se u dveří objevila jejich střelená kamarádka z Havraspáru, se kterou měli tento rok chodit do ročníku. Měla na sobě jako vždy něco, co ji zcela odlišovalo od ostatních. Na očích měla všem známé legračně vypadající růžové strašibrýle. ,,Ahoj, Lenko," pozdravili ji oba. Hermiona ani nezvedla oči od řádků.

,,Jéé, Harry, proč se směješ, jako kdyby do tebe vletěli škrkny?" Zeptala de zvesela Střelenka. ,,To je jedno," odpověděl Harry.

***

,,Prváci, ke mě." Uslyšeli známý hlas svého přítele Hagrida a zamávali mu. Pak se vydali spolu s ostatními staršími jedenácti let ke kočárům taženými testráli, které bohužel všichni, kteří bojovali v bradavické bitvě a přežili, mohli vidět v celé kráse.

Nasedli do jednoho z kočáru spolu s Nevillem, který si s sebou i tento rok vzal jeho Mimblus mimbletonia.

Harry s Hermionou, kteři byli od války zvyklí spolu mluvit jen v soukromí, se spolu tedy nebavili a oba se ztratili ve svých myšlenkách. Harry o Hermioně, Hermiona o Harrym.

Po Zařazování a proslovu nové ředitelky Minervy McGonagallové se všichni vydali na své koleje.

V chlapecké ložnici byl klid, bez Rona tam byla nuda. Harry tak měl možnost přemýšlech o svých citech.

Je to kamarádka... vždycky mě brala jako bratra... nemůžu jí to říct...

Řekni jí to... řekni jí, co cítíš...

Dohadovaly se v jeho hlavě dva myšlenkové pochody. Harry chtěl Hermioně tak moc říct, že ji miluje. Ovšem nabyl si jistý, zda se s ním potom ona bude chtít vůbec bavit.

***

Všechny dívky obývající pokoj už dávno spaly. Ona jediná však byla vzhůru a pozorovala hvězdy na noční obloze. Před sebou měla položený papír, na který původně chtěla napsat dopis rodičům... DOMA NIKDO NENÍ... místo toho ho nevědomky pokreslila. Až když si uvědomila co dělá, podívala se na svůj výtvor, zalapala po dechu.

Na papíře bylo nakresleno několik srdíček a uprostřed toho byla dvě písmena...

HP

***

Do školy už se chodilo několik týdnů. Konec teplého léta vystřídal chladný podzim a s ním začaly opadávat listy ze stromu.

Blížil se listopad a to znamenalo jediné... Předvečer všech svatých. Už jen ten název naznačuje to, že je tento den neobyčejný. Ještě méně všední ho dělal fakt, že se v kouzelnickém světě slaví první pád Voldemorta. Všichni tento den oslavovali pád zla. Jakoby ale všichni zapomněli, co všechno za tím stojí. Nikoho už ani nenapadne vzpomínat na to, že před sedmnácti lety přišli dva úžasní kouzelníci a ještě úžasnější rodiče o život ani na to, že jednoho z jejich nevinných přátel zavřeli do Azkabanu.

Pro Harryho Pottera, chlapce, který přežil, tento den znamenal hodně. Přišel o rodiče, stal se jedním z Voldemortových viteálů, díky čemuž mu na čele zůstala jizva v podobě blesku.

Brýlatý chlapec teď seděl na studené zemi v komnatě nejvyšší potřeby a prohlížel si fotolbum, jež dostal od Hagrida na konci prvního ročníku.

,,Věděla jsem, že budeš tady," ozvalo sd od vchodu. Harry se s leknutím otočil. ,,Ahoj," řekl trochu vykolejeně. ,,Co ty tady?" ,,To co ty," odpověděla sklesle Hermiona. ,,Chodím sem často," ukázala na stolek, kde byla položená krabička kapesníků a v ním album s mudlovskými fotografiemi.

Harry pochopil, co tím myslí. Zvedl se z podlahy, rychle došel za hnědovláskou a objal ji. Hermiona se v jeho náruči rozplakala. ,,Hermiono, až dochodíme školu, najdeme tvoje rodiče a vrátíme jim vzpomínky," utěšoval ji. ,,Nebo to můžeme zkusit už o Vánocích," usmál se na ni smutně.

Hermiona se podívala do jeho smaragdově zelených očích. Do očí, patřících člověku, do kterého se zamilovala, jako do nikoho předtím.

Harry hleděl do těch jejích hnědých. A rozhodl se říct jí, co k ní doopravdy cítí.

,,Hermiono, já...," vykoktal, ona se na něj zmateně podívala. Harry zavřel oči nadechl se a pak řekl ty dvě slova, která se mu předtím zasekla na jazyku.

,,Miluju tě."

,,Já tebe taky."

A pak překonali vzdálenost těch pár centimetrů ke rtům toho druhého, jež do této chvíle oběma připadali, jako několik kilometrů vzdálená nedobytná pevnost.