Advent special

12. 12. - Teddy Lupin

,,Remusi!" Zakřičela mladá žena, když spatřila na podlaze pokryté rozpadlými kusy stěn ležet svého manžela.

Patnáctiletému chlapci se světle hnědými vlasy ukápla z jeho medových očí první slza.

Se slzami v očích k němu přiběhla a zatřásla s jeho bezvládným tělem.

Otočil stránku fotoalba, kde se nacházela pohyblivá fotka jeho rodičů s ním v náručí.

Klekla si vedle něj a zatřásla s ním ,,Remusi! Remusi!"

Oba dva vypadali tak šťastně. Jeho otec se na miminko zeširoka usmíval, jeho matka stejně tak a on sám se smál.

,,Remusi! Neee! Prosím, Remusi," křičela mezi vzlyky.

Hoch se při pohledu na to usmál a z očí mu vytekla další slza, slza štěstí. Jeho vlasy se při tom zbarvily do stejně rudý nádech jako měla na fotografii jeho matka.

,,Re-Remusi!" Zakřičela naposledy, i když věděla, že už ho nedokáže vzbudit. Na vražednou kletbu neexistuje žádné protikouzlo.

Otočil na další stranu, kde se nacházela černobílá třicet osm let stará fotografie.

Její vlasy se v ten moment zbarvily do havraní černé. Nabraly stejnou barvu, kterou teď ona viděla svět.

Na této fotografii byla skupinka čtyř chlapců, stejně starých jako byl teď on sám. Poznal na ní otce svého kmotra, který jako by mu z oka vypadl. Vedle něj stál jeho nejlepší kamarád, což byl kmotr jeho kmotra a zároveň bratranec jeho babičky. Po jeho levé ruce stál malý obtloustlý hoch, jehož obličej připomínal ten krysí.

Nedokázala si představit život bez něj. Bez muže, kterého celým svým srdcem milovala.

Na pravé straně od brýlatého stál on, jeho otec. Chlapec na sebe pohlédl do zrcadla. Až na pár jizviček, které měl jeho táta na obličeji vypadali oba úplně stejně.

Nedokázala si představit její život teď, bez něj. Život, ve kterém jejich čerstvě narozený syn nikdy nepozná svého otce.

Zazubil se stejně, jako na jeho fotografii Náměsíčník a opět ze svého odrazu přemístil svůj pohled zpět na fotografii, pak zase zpátky do zrcadla.

Z jejích očí se spustil proud slz. Položila si svou hlavu na místo, kde ještě před pár okamžiky bilo jejímu muži srdce.

Jejich úsměvy byly naprosto stejné. On díky tomu roztáhl koutky ještě více.

Plakala tak moc, že se jejímu muži promočila košile. Jí to však bylo v ten moment jedno.

Další fotografie byla vidět jeho matka s zářivě růžovými vlasy, držící se za rostoucí bříško, kde vznikal nový život. Kde vznikal on.

Chytla svého muže pod hlavou a dlouze a naposledy jej políbila na jeho chladné rty.

Podíval se na datum, které bylo pod obrázkem napsáno. Fotografie byla vyfocena tři měsíce před tím, než jeho rodiče zemřeli.

Všude kolem se válčilo, vybuchovaly části hradu, jí to ale nezajímalo. I kdyby měla každou chvílí zemřít taky, chtěla být po jeho boku.

Další kapka vytekla z jeho očí.

Odtáhla se od něj a smutně na něj pohlédla. V ten moment jí ukápla další slza.

Pevně sevřel víčka a dlouze se nadechl, aby nemyslel na to, jak tehdy zemřeli.

Uslyšela za sebou ďábelský, chladný, ženský smích. Možná něco říkala. Ona ji však neposlouchala.

Procházel hřbitovem v Godrikově dole. Poznal jména několika přátel jeho blízkých. Nezastavil se ani u jednoho z nich. Hledal jen ten jeden jediný.

Pak na osobu pohlédla. Přes mokré oči viděla rozmzaně. Všimla si ale jejích černých hustých vlasů.

Náhle se u jednoho zastavil. Byla tam dvě jména. Příjmení, které se zde pohřbenými sdílel.

Potom už uslyšela jen dvě slova. Jednu vyslovenou kouzelnou formuli a zpozorovala paprsek zeleného světla, jež se k ní řítil rychlostí Kulového blesku.

,,Mami, tati, chybíte mi."

Spadla bez známek života na zem vedle něj. Zemřela tak, jak si přála. V boji, vedle svého manžela. Poslední, na co pomyslela byl jejich syn Teddy. Bylo jí líto, že neměli čas ho poznat. Že ho nemohli vidět vyrůstat. Doufala ale, že z něj jednou bude skvělý člověk, takový, jaký si přála aby byl.