Dracův úkol [Dramione] ✓

27. kapitola

Hermionu probudilo naříkání. Rozespale si promnula oči a zadívala se na místo, odkud nářky pocházely.

Jen o chvíli později si uvědomila, že je to Draco.

„Nech jí,“ zanaříkal Draco a přetočil se na bok. „Hermiono!“

Hermiona vytřešila oči. Nemohla se ani pohnout. S Dracem v posteli spala teprve pátý den, tohle bylo poprvé.

„Draco,“ zašeptala a jemně s ním zatřásla.

Nic.

„Draco, lásko, prosím, prober se!“ zatřásla s ním Hermiona jak nejsilněji to šlo.

To se Draco rychle posadil a chvilku Hermionu pozoroval.

Pomalu jí rukou přejel po tváři, podíval se jí na obě zápěstí a pak jí vzal obličej do dlaní a pozorně si ji prohlédl.

Když zjistil, že je Hermiona v pořádku, objal ji tak pevně, až se Hermiona nemohla pořádně ani nadechnout. 

„Draco, jsem v pořádku. Nikdo mi neubližuje, ano?“

„Nic z toho se nestalo?“

„Ne,“ řekla Hermiona uklidňujícím hlasem.

„Já tě nepustím,“ řekl Draco.

„Já se pustit nenechám,“ přikývla Hermiona a trošičku se od Draca odtáhla, aby ho pohladila po tváři.

„Promiň,“ řekl Draco.

„Nevadí, že jsi mě vzbudil,“ zasmála se Hermiona.

„Tak ještě spi,“ řekl Draco.

„Tak ty budeš spát taky,“ řekla Hermiona.

„Dobře, tvoje podmínky přijímám,“ řekl Draco a pohladil jí po rozježených hnědých vlasech.

„A neboj se, ano? Jsou to jen sny, já budu v pořádku. Vždycky budu v pořádku,“ usmála se Hermiona a políbila ho na čelo.

„Dobře,“ přikývl Draco a znovu ji objal. „Moc tě miluju, lásko.“

„Já tebe taky, miláčku,“ usmála se Hermiona a lehce strčila do Draca, aby si lehnul. Jak si lehnul, tak se k němu přitulila a spokojeně vydechla.

„Omlouvám se,“ zašeptal Draco.

„Nemusíš se omlouvat, je ti odpuštěno,“ zašeptala Hermiona.

Nemohla tušit, že se Draco neomlouvá za to, že jí vzbudil, ale omlouvá se za to, co jí udělá. Co jí stoprocentně udělá.

***

„Dobré ránko, čumáčku, pojď na snídani,“ usmála se Hermiona, když přišla k sobě do pokoje.

„Kolik je zase hodin?“ zabrblal Draco. Výslovně žádal, aby ho Hermiona budila ve chvíli, kdy se ona sama vzbudí, ale ona se vyplížila z pokoje tiše jako myška.

„Devět,“ zasmála se Hermiona.

„A od kolika jsi vzhůru ty?“ zeptal se Draco.

„Ne moc dlouho, jenom od sedmi,“ řekla Hermiona.

„Ne moc dlouho, jenom od sedmi,“ zopakoval Draco a Hermiona se usmála.

„Jenom dvě hodiny,“ pokrčila Hermiona rameny. „A navíc, ty jsi strašně roztomilý, když spíš.“

„Nejsem roztomilý,“ řekl Draco a Hermiona přikývla.

„Jistěže nejsi,“ řekla a Draco protočil oči, jelikož věděl, že to rozhodně nemyslí vážně.