Šla jsem za nimi zpět do pokoje a Bryce po půl hodině přijel. Vešel do pokoje a když jí spatřil tak se u dveří zastavil.
Bryce: ne ne ne, satan přijel
Zoe: a hele....Bryce!
Já: Bryce....mohl by jsi na chvíli?
Bryce kývnul a vyšli jsme na chodbu.
Já. co to a kdo to je?
Bryce: no...Zoe je takovej nevyřešenej případ... je to dcera od bývalé přítelkyně jeho otce. Payton s ní začal chodit a bydlel s ní chvílí někde pryč. Byl tam s ní asi rok a pak se od ní před půl rokem odstěhoval....
Já: proč se od ní odstěhoval?
Bryce: Ashley.....víš......Payton nedělal v jeho firmě dobrý věci a když se o tobě před tím víc jak půl rokem dozvěděl tak s tebou chtěl být ale nevěděl jak se k tobě má dostat
Já: Bryce nene, poznal mě až na táboře
Bryce: ne Ashley tak to není, moc dobře o tobě věděl a věděl že míváš občas nějaké problémy a tak si od toho tábora vyžádal seznam holek a našel tě tam. O Avani z tábora vím a kdyby ti přišlo divné že už ho znala tak on na ten tábor jezdil než mu bylo osmnáct . No a on od Zoe prostě beze slova jednou kvůli tobě odjel a ona o ničem nevěděla.
Já: Bryce to není možný, to je blbost *nahrnuly se ti slzy do očí*
Bryce: Nemáš důvod být smutná, a nerozcházej se s ním. On nic v podstatě nic zlého neudělal a kdyby o tebe přišel tak by to nezvládl. Tak dlouho se trápil než si tě našel. Jdeme zpátky za nimi, pojď.
Šli jsme zpět za nimi a Payton spatřil můj ubrečený obličej, taky se mu nahrnuly slzy do očí a podíval se strašně provinilým obličejem. Prvně na Bryce a pak hleděl na mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bryce: Zoe běž prosím pryč
Zoe nafrněně odešla a Pay začal mluvit
Payton: Ashley....? Bryce ona už....
Bryce: jo....ví to
Payton: Já....omlouvám se Ashley
Já: Pay, asi jsi neudělal nic zlého ale proč jsi mi to neřekl?
Payton: bál jsem se toho co by jsi si o mě myslela
Já: asi půjdu....zítra mi napiš jestli tě teda pustí domů nebo ne. Pošlu pro tebe třeba Blake (a).
Payton: Ashley zůstaň tu se mnou
Já: ne Pay....jen by jsme se rozhádali
Payton: prosím
Bryce: Paytne prostě jí nech! kdyby jsi byl ty v její situaci a Ashley by tu takto ležela tak by jsi na ní ani nepromluvil a nechal ji tady beze slova. Jen tak jí uneseš a nedal jsi jí ani klid na porovnání si to v hlavě, tak jí to nech si porovnat všechno teď.
Otočili jsme se na odchod a Payton ještě zařval....
Payton: užij si jí!
Já: co si to řekl?
Payton: aby si tě užil!
Bryce: ty idiote! beze mě by tu s tebou teď nebyla, mohla teď klidně brečet u tebe doma, je pro mě skoro cizí člověk a stejně jsem pro ní dojel aby jsi jí mohl vidět a ty tady po mě začneš štěkat takový hovna?
Payton: Každou holku kterou jsem měl by jsi nejradši vojel, tak teď máš šanci jen běž, odvez si jí a v mé ložnici z ní vyšukej duši!
Já: Paytne.....to myslíš vážně?
Payton: SMRTELNĚ vážně!
Já: dobře.....
S Brycem jsme odešli a v tichosti odjeli k nám nebo teda k Paytonovi.
Bryce: chceš být sama nebo?
Já: potřebuju Blaka, seženeš ho?
Bryce: pokusím se
Bryce zavolal Blakovi který to okamžitě zvedl
Hovor
Bryce: Blake máš čas?
Blake: Jo, už jo. Jak je na tom Payton?
Bryce: asi líp ale nejde tak úplně o něj jako o Ash
Blake: takže za ní mám dojít že?
Bryce: bylo by to nejlepší
Blake: Jo, dobře. Za chvíli jsem u vás.
Konec hovoru
Bryce: za chvíli ho tu máš
Já: děkuju Bryce
Bryce: za málo *usmál se*
Do desíti minut tu byl Blake a Bryce odešel domů a my si sedli na sedačku.
Blake: tak co se stalo?
Já: no Paytna odvezli do nemocnice, přišla jsem za ním, mazlili jsme se a prostě všechno v pohodě. Potom tam přišla nějaká Zoe, asi ji znáš i ty.
Blake: jo Zoe.....znám no
Já: no Bryce mi to vysvětlil na chodbě a když jsme se vrátili za nimi na pokoj tak jsem mu řekla že půjdu teď domů a zítra pro něj když tak dojedeme jestli ho pustí. Ale on tam po Brycovi začal řvát ať si mě užije a ať ze mě vyšuká duši a když jsem se ho zeptala jestli to myslí vážně, odpověděl mi že ano a smrtelně vážně. Prostě byl z ničeho nic tak zlej.
*Nahrnuli se mi slzy do očí a začala jsem plakat, Blake mě obejmul*
Blake: ale noták.....Payton je prostě takovej, občas mu přeskočí a neuvědomuje si co říká
Já: ale jak ho nemůže napadnout že mi to ublíží?
Blake: on si to v tom rozčílení neuvědomuje a jen mluví, v tu chvíli je mu jedno jestli někomu ublíží nebo ne
Já: Blake....j-já......já chci domů. chci být s bráškem
Blake: ne, ne Ashley, nechci o tebe přijít, Payton taky ne a nikdo z nás.
*odtáhla jsem se z obětí*
Já: ale bráška o mě taky nechtěl přijít a stejně o mě přišel! Jen kvůli Paytnovi!
Blake: Ashley tohle prostě NEJDE!
Já: řekni mi důvod proč bych nemohla být u sebe doma, se svým vlastním bráškou, ve svým vlastním domě!?
Blake: jsi několik kilometrů odsud chápeš!? nejsi jen v jiném městě! jsi v jiném státě!
Já: no a? Já chci kurva domů!
Odešla jsem nahoru a zamknula se v pokoji. Blake dole s někým mluvil nebo telefonoval, nevím. Brečela jsem a bylo mi smutno, po bráškovi, po domovu a po všem, dokonce i po těch pár lidech se kterými jsem občas na chodbě prohodila pár vět, ať už narážky nebo cokoliv jiného. Chybí mi to!
