Bude líp i přes ty hříchy | FF; Tony|

Kapitola dvacátá devátá

Z mého dosti nepříjemného snění mě vyrušil stále zvonící telefon, oznamující zprávy nebo nevyzvednuté hovory. Nechtěla jsem Martinovi vysvětlovat proč jsem odešla, a co se stalo, proto jsem mu jen napsala že se nemusí bát že dorazím nejpozději zítra ráno. Netušila jsem zda mě tu David nechá tak dlouho, ale nehodlala jsem se vracet a vidět jeho osobu. Nemohla jsem dále spát , tak jsem se vydala do kuchyně, kde u plotny stal už Dáda. "Dobré ráno, už ti je líp? " zeptal se mě s jakýmsi zájmem a strachem, já zakývala na náznak nesouhlasu. "Přijde Martin,jinak na stole máš snídani" že mě nepřekvapilo že oznámil Martinovi že jsem tady,na jednu stranu bylo od nich hezké že se starají a jsou tady pro mě.Usedla jsem si ke stolu a pustila se do míchaných vajíček které udělal David.Překvapivě to bylo dobré a ne spálené. Bytem se ozval zvonek a mně bylo jasné kdo to je. Jeho osoba vlítla do kuchyně jako velká voda a hned si mě vtáhl do objetí. "Měl jsem o tebe strach,Kate by mě zabila kdybych na tebe nedal pozor" vtiskl mi polibek do vlasů a já kolem něho omotala ruce."On s ní normálně prcal" chtěla jsem to vyslovit drsně,dělat že to se mnou neudělalo vůbec nic,bohužel na konci věty se mi zlomil hlas a já začala vzlykat.Snažil se uklidnit mojí maličkost ale co si budeme , moc se mu to nepodařilo. Jeho ruce mě podpírali a pomohl mi se posadit na pohovku,můj tlak říkal že sebou každou chvíli vypnu,mozek nakazoval celému tělu že se to nesmí stát."Miluješ ho hodně že ano?" Martin se na mě kouknul a očekával upřímnou odpověď. Chvíli jsem váhala,nevěděla jsem co odpovědět,stejně jsem si to přiznala a upřímně jsem jim na to kývla."Co mi to je ale platné.. Když má jí.." pořád jsem před očima měla její nádhernou postavu která kráčí k černovlasému klukovi a vyměňují si sliny. "Třeba se to všechno vysvětlí" David se na mě povzbudivě podíval,sám tomu ale nevěřil. Kluci se domluvili s Richardem a Déjou že se večer sejdeme a zajdeme někam do baru abych se trošku rozptýlila. Dost dlouho jsem odporovala nakonec jsem ale svolila. "Pak pojedeme zpátky k nám na byt, dobře?" opatrně se mně Martin zeptal a já souhlasila,přeci jsem nemohla stále jen utíkat před problémy jako jsem to dělala do teď.