Bude líp i přes ty hříchy | FF; Tony|

Kapitola dvacátá první

Z téhle chvíle kdy jsem byla upřímně šťastná mě vyrušil zvuk mého vyzvánění a na obrazovce se objevilo jméno mé mámy.Nechápu co po mně zrovna máma chce v tuhle dobu ,ale přesto jsem onen hovor zvedla."No konečně! Babička Bětka umřela,něco si zdědila! Řekla jsem jim že bydlíš v Praze,tak ti budou volat a vyzvedni si to kde chceš ,domů se už nevracej! Nazdar!" seděla jsem s otevřenou pusou a vůbec jsem nechápala její chování. Žádný náznak,breku,smutku,jen rozhořčený hlas matky vyhazující mě z domu."Soff co se děje?" nedokázala jsem mu vůbec odpovědět, z očí mi tekly slzy a já zkoumala jediný bod na stěně."Umřela mi babička a stal se ze mě bezdomovec.. dobrý ne?" nahodila jsem falešný úsměv,sebrala jsem jakousi mikinu,boty a se zavřením hlavních dveří jsem vyběhla do ulic Prahy i přes Tonyho volajícího mé jméno.Nevím kde jsem se ocitla ale procházela jsem jakýmsi parkem,hvězdy na nebi svítily tak zářivě jakoby je vůbec nic netrápilo. V závěru je to pravda,hvězdy jsou od toho aby nám dodávali jakýsi pocit bezpečnosti a pocit že naší zemřelí jsou tady s námi, poslouchají naše našeptávané přání a problémy a jen svítí.Seděla jsem na lavičce uprostřed parku,s telefonem v ruce a kudlou zapíchlou v srdci.Na displeji telefonu který jsem měla chuť hodit někam daleko mi přicházeli zprávy od Antonína s myšlenkou kde sakra jsem. Pokusila jsem se popsat okolí a to co jsem viděla ,už jsem jen čekala jestli černovlasý klučina vůbec dorazí. Udýchaný klučina který mi zamotal hlavu a ukradl si mé srdce svým úžasným lidským chováním a sladkým úsměvem dorazil k lavičce kde se nacházím a vtáhl si mě do pořádného objetí."Můžeš bydlet s námi,jeden pokoj je volný tak si ho zařídíš podle sebe" vtiskl mi lehký polibek a s propletenými prsty jsme mířili zpátky domů.Nechtěla jsem klukům obtěžovat život,věděla jsem že na účtě mám našetřených nějakých třicet tisíc,jen jsem doufala že mi to do té doby než si najdu práci bude stačit. Dorazili jsme zpátky na byt a já si šla pořád ve žluté mikině která patřila Tonymu lehnout. Všude kolem byla tma a já k sobě tiskla onu látku společně s dekou a nasávala vůni jeho parfému. Vedle mě se prohnula postel a jeho ruce se omotaly kolem mé osoby ,jeho dech se odrážel od mého krku."Martin i Katt o tom už ví,promiň.Ale od teď je tenhle pokoj tvůj,vítej princezno" jeho rty se dotkly mého krku který obdaroval polibkem a mě se při slově princezno roztálo srdce. V Antonínově objetí,společně s pocitem bezpečí a sakra velké bolesti jsem usnula.