Upíří deníky

9.Kapitola ''...aby jsi se ponaučila..''

Po několika hodinách jsme zastavily před luxusním domem. ''Ani si nevybalujte jdeme se najíst jen si dejte tašky do pokojů." řekl Klaus. Udělala jsem jak řekl.  Šly jsme do grillu. Než jsem vešla svůj pohled jsem naplnila ledem. Bylo by to jako bych vypla emoce, ale nestalo se tak. Hned co jsme vešly všechny pohledy spadly na nás. Nikdo to nechápal. Podsadily jsme se k volnému stolu. Když jsem viděla Elenu s Jeremim jak se na mě dívaly bolelo mě to.  Kéž bych jim mohla říct že jsem je nezradila, a že je mám pořád ráda ale nejde to. Nemůžu s nimi ani promluvit. Příkaz Klause. Přišel Matt ani se neusmál. ''Co si dáte?'' zeptal se nás. ''Pivo a cheeseburger s hranolky'' řekla jsem.  Pak si řekly oni a on odešel. Hned co ty nápoje tak jsem se napila piva. Je u toho vzkaz. Pro mě. Schovala jsem ho do kapsy. Čekala jsem na jídlo. Poté co to přinesly jsem se rychle najedla. ''Hele jdu si dát něco silnějšího, uvidíme se domu'' řekla jsem a vstala a odešla. Venku jsem se zastavila abych si přečetla ten vzkaz. Mám počkat tu. Schovala jsem se a čekala na toho kdo vyjde. Elena. Ve vteřině jsem jí chytila a vyskočila na střechu. Tam jsem jí pustila. ''Co si myslíš že děláš?'' zeptala jsem se jí. ''Proč jsi s ním? Proč mu pomáháš? To nedává smysl.. nikdo mi nechce nic říct prý je to pro moje dobro'' řekla. Jen jsem protočila očima. ''Nemusíš vědět vždy všechno sestřičko'' řekla jsem. ''Ty jsi mi vymazala vzpomínky že je to tak!'' řekla trochu naštvaně. Mě to upřímně bylo jedno. Hlavní je že je v bezpečí a nic jí nehrozí. ''No... vlastně proč bych ti lhala.. ano vymazala a k ničemu jsem tě donutila a věř že ti to nikdy neřeknu..'' řekla jsem a byla připravená zmizet.  ''Radši na mě zapomeň bude to tak pro obě lepší...'' řekla jsem a ze střechy jsem seskočila, upíří rychlostí jsem běžela domu cestou jsem si dala dezert. Klaus už tam je. ''Lhala jsi mi'' řekl. ''Já.... ne jen jsem jí náhodou potkala a tak se jí rychle zbavila'' řekla jsem. Došel ke mě. Zadíval se mi do očí. ''Řekni mi pravdu'' řekl. Všechno jsem mu řekla. Povzdechl si. ''Tohle udělám je pro to aby jsi se ponaučila, ruku'' řekl. Dala jsem mu jí. Kousnul mě. Zasyčela jsem. Podívala jsem se na něj se strachem v očích. ''Teď jdi do svého pokoje a já se zatím rozhodnu jestli tě vůbec uzdravím'' řekl. Šla jsem do pokoje. Zmizelo mi to ale vím že se to zhorší už jsem to zažila. Vybalila jsem si. Vzala jsem si pyžamo a šla do koupelny. Tam jsem si nechala napouštět horkou vanu. Vysvlékla jsem se a vlezla do vany. Když tam bylo dost vody tak jsem jí vypla. Začala jsem relaxovat. Neměla jsem se s ní scházet. Co já vím možná zemřu. Nevím. Ucítila jsem jak se mi to znovu objevuje. Zhluboka jsem se nadechla. Umyla jsem se a vylezla. Opatrně jsem se utřela a oblékla. Podívala jsem se na to kousnutí. Nevypadá to dobře. Zaslechla jsem svůj mobil. Šla jsem opatrně do pokoje. Rychle jsem to zvedla. ''Haló? Kdo je?'' řekla jsem. ''Eleanor? Kde jsi? Klaus tady byl a něco říkal ať se ti nepleteme do života řekni mi co to má znamenat?'' ozval se z telefonu hlas Eleny. ''Nechci aby jsi mi už někdy volala! Všechno je to tvoje vina! Můžeš za to ty, jestli mě nevyléčí tak doufám že budeš konečně spokojená'' řekla jsem a s těmi slovy jí to típla. Sice ještě něco říkala ale mě to bylo jedno. Telefon jsem položila na stůl a lehla jsem si. Natáhl jsem si ruku. Najednou jako bych zaslechla hlas mamky. Podívala jsem se odkud se ozýval. Nikde nikdo. ''Eleanor měla jsi mi říct co se dělo! Né jen tak čekat až to pro tebe bude vhodná příležitost jsem tvoje matka a máš mi říkat všechno a hlavně když si dáváš někam přihlášku!'' zvýšila na mě hlas mamka.  ''Mami prosím je to jen na dva roky a je to i se stipendiem poté bych mohla na jakou koly školu, chci studovat a chci si vydělávat co nejvíc peněz aby se o vás mohla postarat až to třeba sami nedokážete.. prosím dovol mi to..'' řekl jsem. ''Ale slib mi že kdyby se něco stalo tak se vrátíš hned domů'' řekla mi. ''Slibuju ti to'' řekla jsem. ''Eleanor prober se máš halucinace. Když jsem otevřela oči byla jsem zpět u Niklase. Je tu Rebeca. ''Beco? To jsi ty? Měla jsem zvláštní sen máma byla pořád naživu připravovala  jsem se...'' než jsem se to však stačila doříct ona mě přerušila. ''Ne to byly jen halucinace nic víc.... Klausi!!'' začala říkat ale pak najednou zakřičela. Já jsem je ignorovala. Najednou přišel. ''Tak co už jsi se poučila?'' zeptal se mě. ''Nech mě být... chtěl jsi abych umřela tak tedy umřu....já nechci aby jsi mi pomohl.. jdi pryč a nech mě v klidu zemřít'' řekla jsem.  Jen protočil očima a vstal. ''Jak chceš, dělej si co chceš'' řekl. ''Nicku.. musíme už jít aby jsme stihly ten film.... máme přeci lístky.... nemůžeme je nechat propadnout stály moc peněz'' řekla jsem. Znovu se ke mě posadil. Něco říkal. ''Já vím...  ale já už jsem připravená...'' řekla jsem. Vstal a někam odešel. Najednou se tu objevila Katherine. ''Co ty tady děláš? Já... ty jsi další halucinace? Že ano?'' nechápala jsem. Zasmála se. ''Opravdu vypadám jako halucinace?'' zeptala se mě a posadila se ke mě. ''Co ti to provedl'' dodala. Vyhrnula jsem si rukáv aby viděla co se stalo. ''Proč?'' nechápala. ''Protože jsem se bavila s Elenou.. udělal to jako trest'' řekla jsem. Jsem u sebe doma ale jak... je tu Elena. ''Eleno? Jak? Jak je to možné'' řekla jsem. ''Jednoduše kdyby jsi mi to řekla hned tak bych se s tím možná i smířila ale né takhle když chceš odjed... jsi hnusná svině. A tohle ti nikdy neodpustím'' řekla. ''Ale Eleno.. musíš mě vyslechnout... musíš to pro mě udělat'' řekla jsem ale pak však semnou někdo zatřásl.. Párkrát jsem zamrkala. Hned mi došlo že to byla halucinace. Katherine už tu není. Je tu Beca. ''Proč se nenecháš uzdravit'' zeptala se mě. ''Když mu dovolím aby mě uzdravil zase něco bude chtít.... co když to tentokrát bude abych vypla emoce a abych něco hnusného řekla lidem na kterých mi záleží to přeci nemůžu udělat.. když tak alespoň umřu s pocitem že jsem zachránila svojí rodinu a že jsou v bezpečí a že..... jim nic nehrozí'' řekla jsem mezitím jsem stihla několikrát zakašlat, po tvářím mi tekly slzy ale ty jsem ignorovala. Ona mi je utřela a podívala se mi do očí.  ''O tom to přeci není... musíš přeci žít'' řekla mi. ''Jaký by to byl život? Nesmět promluvit ani s rodinou? Ne takhle to je lepší'' řekla jsem a zavřela oči. Chtěla jsem prostě jen zemřít.