Obchodník se životem (Avengers)

*<seventeenth>*

,,Jste zábavná," zasmála se žena a já se snažila na tváři si udržet křečovitý úsměv.

,,Opravdu? Eh...děkuju," vysoukala jsem ze sebe a můj tón hlasu byl výš než jsem plánovala.

,,Ale neměla byste lhát lidem, Josie," dodala tiše.
,,Nebo mám říct Kaitlyn?"

,,Radím vám, nezahrávejte si s ohněm," sykla jsem a můj úsměv zmizel. Nerudně jsem propalovala blondýnu pohledem zatímco její růžové rty byly stále roztažené v širokém úsměvu.

,,Před několika lety jsi ošklivě ublížila jednomu člověku. Asi si to už ani nepamatuješ, Domino, ale jmenoval se Josh Newman. Byl to můj otec,"

,,Nemůže to být tvůj otec. Zabila jsem ho v jiné realitě, a pak se omylem dostala sem," uchechtla jsem se.

,,Přiznáváš bez ostychu svou vinu na jeho smrti?!" vyjekla a prudce dupla na brzdu. Auto za námi stihlo naštěstí zabrzdit těsně před naší poznávací značkou ale ihned na nás začalo troubit. Trhla jsem sebou při tom dlouhém kvílivém mechanickém zvuku.

,,Sama jsi mě jako první obvinila," podotkla jsem klidně a snažila se odignorovat troubení aut za námi.

Auto se opět pomalu rozjelo a na její tváři se rozlil velmi široký úsměv. Pevněji stiskla volant a přidávala na rychlosti.

,,Po tom, co jsem se doslechla, že jsi mrtvá, věděla jsem, že to nemůže být pravda. Věděla jsem, co jsi zač," začala klidně, jakoby mi měla vyprávět o své pratetičce z Polska.

,,Zjistila jsem si o tobě, tvé sestře a tvém otci úplně všechno, proto jsem se po několika letech dlouhého sestavování stroje, dostala sem a tady tě hledala. Byla jsi téměř neviditelná, ale pak jsi vylezla ze svého úkrytu a nechávala za sebou nespočet stop, které mě k tobě dovedly. Byla jsi hloupá, že jsi kontaktovala Rogerse a pak hledala Starka a Barnese. Jsi pořád tak strašně naivní s dětinská, Kailtyn," zasmála se a mé jméno vyslovila, jako bychom byly staré známé kamarádky.

Bylo mi jasné, že její psychika a duševní zdraví nemůžou být v pořádku. Možná byla blázen už, když mě začínala hledat, ale je dost možné, že přesun do jiné reality jí trochu zavařil mozek a nasadilo to jejímu bláznovství korunku.

Nedůvěřivě jsem vzala svůj kufr do náruče a přitiskla si ho k hrudi. Podívala jsem se ven na chodník, těsně vedle nás a zkontrolovala, jakou rychlostí jedeme. Kdybych se pokusila z auta vyskočit, pravděpodobně bych si při dopadu jen něco zlomila.

,,Ty mi nevěříš, že ne? Nevěříš ani Avengers a to jsou tvoji přátelé. Předpokládám, že tedy nevěříš ani na lásku," posmívala se s poťešeným úsměvem ve tváři. Nehty lehce ťukala do volantu a zářivě se usmívala a pohled upírala na vozovku před sebou.

,,Jediné, čemu věřím je Bůh," odpověděla jsem klidně a natahovala se po klice dveří.

Najednou blondýna zmáčka tlačítko na palubní desce, ozvalo se hlasité zvaknutí a auto se zamklo. Stáhla jsem ruku zpátky k tělu a prvněji objala svůj kufřík.

,,Uvidíme, jestli ti ten tvůj Bůh pomůže," zasmála se a pustila rádio. Začala hrát popová písnička s textem o lásce a ona si k tomu broukala. Jakoby o nic nešlo. Usmívala se a jela.

,,Jsi blázen," podotkla jsem tiše a sledovala každý její pohyb. Jen se tomu opět ječivě zasmála a dál si broukala.

Bože na nebesích, řekni mi, že mě neveze tam, kam si myslím, že mě veze.