Obchodník se životem (Avengers)

*<tenth>*

,,Steve, tohle nebude nutné," protestoval Clint, když mě vedly do provizorního pokoje s úmyslem zamknout mě tam do doby než vymyslí, co dělat a jak najít ostatní.

,,Ne Clinte, já to tak chci," povzdechla jsem si. Neměla jsem tušení, co jiného dělat než jen bezmocně sedět na nepohodlné posteli v tryskáči a nechat ostatní přemýšlet za mě.

,,Ale my tě potřebujeme, nemůžeš jen tak sedět a nic nedělat!" protestoval.

,,Pokusím se kontaktovat jednu mou známou, ale nejdřív si potřebuju trochu odpočinout," zamumlala jsem znaveně, což bylo divné, neboť jsem celou cestu sem prospala.

,,Dobře," připustil nakonec sklesle Clint a společně se Stevem mě posadili na sedadlo v odlehlé místnosti tryskáče.

,,Zkuste," začala jsem vyčerpaně.
,,Zkuste najít alespoň Bruce,"
Dokončila jsem a pokusila se o úsměv.

Steve si s Clintem vyměnili starostlivé pohledy a nechali mě o samotě. Jen s mými myšlenkami. Což bylo v momentální situaci nebezpečné. Byla jsem v bezradné a nevýchozí situaci, kdy si moje mysl dělala co chtěla.

Pořád jsem slyšela její hlas. Hlas mé kamarádky, té která mi vždy pomohla a jako jediná dokázala pochopit mou bolest a moc. Jako jediná mi dokázala opravdu pomoct. A pak od ní uslyším jen nenávist a pohrdání ve formě slov.

Ochránila? Ty jsi zničila celý náš svět, a pak se jen přenesla do jiného. Jakoby nestačilo, že jsi zničila náš, ten svůj, musíš ničit i další.

Cože?

Jsi ubohá Kaitlyn.

Všechno se bořilo jako domeček z karet. Ale proč? Vždyť já jsem měla být spása tohoto světa a ne jeho zhouba...

,,Kaitlyn Collierova, cožpak si už nevzpomínáš?" ozvalo se mým hlasem.

Nechápavě jsem a možná i vyděšeně vzhlédla. Přede mnou stála ona. Tedy, já z jiné dimenze. Ta, která to dokázala.

,,Cože? Na co bych si měla vzpomenout?" vyjekla jsem dychtivě.

,,Přeci na to, že i přes skutečnost, že je potřebuješ, oni nepotřebují tebe. Je to už pět let. Nemůžeš po nich chtít, aby tě přijali, protože ty jsi se změnila. To ty musíš přijmout je. Není to těžké, když víš jak na to," usmála se. Tak, jak jsem se já už dlouho neusmívala. Vlastně už ani nevím, jak se správně široce usmát.

,,Prozraď, jak na to?" zaúpěla jsem, doufajíc v odpověď.

,,Musíš vědět, kdo jsi a pak poznáš, kdo jsou ostatní. Jsi na pochybách to teď, ale musí jít stranou. Jsi strážkyně kmene života-"

,,Smrti," opravila jsem ji.

,,Buď opatrná, ale neboj si říct  pomoc. Přijdeš na to, jak to zastavit, uvidíš, ale nemarni čas pochybnostmi. Ještě jedna věc, ať už se stane cokoliv-"

,,Kaitlyn! Našli jsme Bruce!" vtrhl do dveří Steve a obraz přede mnou zmizel. Uprostřed věty to skončilo. A já byla zmatená. Mnohem zmatenější než před tím. Moje já z jiné dimenze mluvilo v hádankách. Proč mi nemohlo říct, jak to udělat nebo jak najít ostatní? Bez nich to nezvládnu...

,,Kaitlyn," oslovil mě opět Steve. Jeho hlas zněl opatrně a možná i vyděšeně.

,,Ano?" zašeptala jsem a stočila k němu trochu nepřítomný pohled.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Jako vždycky, byl to přeci Steve, ten kterému záleží víc na ostatních než na něm samém.

Chvíli jsem uvažovala jestli lhát a usmát se, jako jsem to dělala většinu svého života, ale něco mi říkalo, že bych se měla svěřit. Ať už budu vypadat sebevíc bláznivě, měla bych se svěřit. Měla bych mu říct, co si myslím, co vím, měla bych říct že jsem ve spojení s Kaitlyn z jiné budoucí dimenze, že jsem mluvila s Wandou a ta řekla, že jsem zničila světy, které jsem tak milovala, zatímco mé druhé já tvrdí, že je dokážu zachránit a také o tom, že moje osobnost se nebezpečně rozdvojuje na tu malou holku z Malmedy a na nepříčetného zabijáka a agenta SHIELDu s psychickou poruchou! Měla bych to říct...

Nakonec ze mě, ale po dlouhém vnitřním souboji vypadlo pouhé: ,,Ne."