Obchodník se životem (Avengers)

*<first>*

Posadila jsem se na schody, které vedly do Stevovy bytovky. Pršelo a venku bylo šero a zima a já byla promoklá na kost. Jaký to skvělý den na záchranu světa a střetnutí se starými 'přáteli'.

Více jsem se zabalila do hnědého kabátku a přes hlavu s čepicí si přehodila ještě kapuci. Ve světle pouliční lampy jsem spatřila mohutnou siluetu muže, který si to přes ulici mířil ke mně, respektive k domu.

Byl zahalen v dlouhém černém kabátě a ruce měl zastrčené hluboko v kapsách. Taky byl promoklý, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Zamyšleně přešel až ke mně, vytáhl z kapsy klíče a zastrčil je do zámky, když si všiml mé maličkosti choulící se u jeho nohou.

,,Slečno?" zamumlal překvapeně a já se nepatrně usmála. Jeho hlas byl nezamněnitelný a pořád stejný.
,,Na někoho tady čekám," objasnila jsem tiše.
,,Smím-li se zeptat, kdo je ten šťastlivec, když kvůli němu tak krásná žena mrzne a sedí na zemi v dešti?" zeptal se s malým úšklebkem na jeho tváři. Nutno podotknout, neoholené tváři s hustými vousy.
,,Hledám blonďatého, vysokého a oholeného Stevena Granta Rogerse," řekla jsem a on odemkl. Otevřel mi dveře do vstupní haly bytovky a po mém vstupu, kdy mě následoval, za námi zabouchl dveře.

Přitáhla jsem si kapuci víc přes obličej a ještě trochu se zachumlala do kabátu.
,,Kdo jste a co potřebujete?" zašeptal a střelil po mně podezíravým pohledem.
,,Nezměnil jsi se," utrousila jsem tiše.
,,Neprobereme to raději u čaje a v teple tvého bytu?" nadhodila jsem raději.
,,Jistě," odvětil po chvilce mlčení a přemýšlení.

Vyšli jsme pár pater a ocitli se v uličce se třemi dveřmi, z čehož jedny vedly právě do jeho bytu.
Otevřel mi a vyzval mě, abych si svlékla mokré oblečení. Chvíli jsem váhala. Nechtěla jsem to na něj tak vybalit, ale nebylo času nazbyt a já v mokrém oblečení mrzla.

Sundala jsem si tedy kabát, následovala mikina a čepice a nakonec i vlhké kozačky a ponožky.
,,Jaký si dáte čaj?" zeptal se aniž by se na mě podíval. S povzdechem jsem si sedla do křesla ve staromódně zařízeném obýváku a do kuchyně křikla: ,,Černý, prosím!"

Vlhké vlasy jsem si svázala do rychlého copu a pohledem putovala po místnosti. Představovala jsem si to trochu jinak. Možná by venku mělo svítit slunko a já bych měla nejdřív zavolat a oznámit, že jsem neumřela.

Zajímalo by mě, co se stalo. Rozpadli se Avengers nakonec? Když jsem odcházela, byli sice rozhádaní, ale pořád spolu bydleli. Co se stalo po mém odchodu a kde najdu ostatní?

,,Máš nový vzhled?" nadhodil, když mě uviděl sedět v křesle se zamyšleným výrazem. V jeho obličeji bylo vidět zklamání, smutek a možná i trocha opovržení.

,,To bych se měla ptát já, ne?" usmála jsem se. Ale on se neusmíval. Z očí mu sršil vztek a smutek.
,,Čekala jsem toho hodně, ale tohle ne," rozhodila jsem po chvíli rukama společně s doprovodnou poznámkou.

,,Jsi jen výplod mé fantazie. Nebudu se s tebou bavit," rozhodl a záporně zakroutil hlavou.

,,Tak hele, Stevene Rogersi," začala jsem svým tipickým nekompromisním tónem.
,,Já tady nejsem proto, abych ti dokazovala svou existenci. Není čas ztrácet čas, takže to vezmu rychle. Myslíš, že by tvoje fantazie dokázala tohle?!"
vyšvihla jsem se do stoje a třemi dlouhými kroky k němu přistoupila a vrazila mu facku na levou tvář.

,,Jo, myslím, že jo," utrousil s bolestnou grimasou.
,,Pane Bože, to mám za ty roky v klášteře, kdy jsem ti děkovala za všechny dary, které nám byly dány," zamumlala jsem
si pro sebe, a pak se zase podívala do modrých očí blonďáka.

,,Tak jinak. Dokázala by tvoje fantazie tohle?" špitla jsem už vcelku rozčíleně a za bílé tričko si ho přitáhla blíž k sobě s dravě ho políbila na rty. Sakra! Slíbila jsem si, že tohle bude jedna z věcí, které nikdy neudělám!

,,Ne," připustil nakonec.
,,Skvěle, tak to by bylo. Takže teď se tě zeptám, co se stalo?" hodila jsem po něm netrpělivý pohled.
,,Mysleli jsme si, že jsi buďto mrtvá a nebo jsi se zbláznila! Jak myslíš, že jsme se asi tak měli zachovat?" nadhodil a probodl mě ublíženým pohledem modrých očí.

,,To mě opravdu mrzí," odsekla jsem suše a trochu od něj odstoupila.
,,Jen málokdo věřil, že ještě pořád žiješ," dodal sklesle.

,,A co ty? Myslíš si, že žiju?" sykla jsem a posadila se zpátky na pohovku. Sakra Kaitlyn, uklidni se! Nemáš se na něj kvůli čemu zlobit! To ty jsi byla ta, která je opustila, pamatuješ?

,,Snažil jsem se věřit, ale pochop, nešlo to. Clint si byl zcela jistý, že se vrátíš, ale nikdo mu nevěřil. Nikdo už tomu nechtěl věřit."
,,Musím je najít Steve. Potřebuju najít ostatní a jen ty mi s tím dokážeš pomoc," vydechla jsem a prosebně se na něj podívala.

,,Vím, kde najdeme Clinta a Tonyho. Zbytek Avengers se beznadějně rozprchnul do všech koutů světa, potažmo vesmíru," vydechl a posadil se vedle mě.
,,Takže...do toho jdeš?" zamumlala jsem překvapeně. Šlo to rychleji než jsem čekala.
,,Mám snad na výběr? Navíc...asi ti to dlužím."
,,Tak se běž oholit a vyrazíme," řekla jsem a trochu do něj šťouchla loktem. Malinko se pousmál a přikývl.

,,Skvěle, to je jeden z deseti," šeptla jsem si pro sebe, když se Steve vydal do koupelny a já si mohla nohy ohřívat o jeho topení.