Obchodník se životem (Avengers)

*<epilog>*

Zhluboka jsem se nadechla a prudce otevřela oči.

Bílý strop, pípání nemocničních přístrojů, tichý zvuk rádia. Osoba, která mě držela za ruku, do které jsem měla zavedenou chadičku s kapačkami, cosi tiše mumlala.

Žluté závěsy, otevřené okno, pach dezinfekce. Ale jinak bylo všechno naprosto normální. V pořádku.

Stiskla jsem ruku ženě, která svírala tu mou. Žena zvedla pohled a její zelené oči se střetly s těma mýma. Její slzy smutku se rázem proměnily v slzy štěstí, které jí proudem tekly po pihaté tváři.

,,Mami?" zašeptala jsem nevěřícně.

Najednou dveřmi do pokoje vešla zrzavá dívka s kelímky kávy z automatu v ruce. Když mě uviděla, oba kelímky jí vypadly z rukou a horká tekutina se rozlila po zemi. To ji ale netížilo, okamžitě mě totiž začala mačkat v pevném sesterském objetí.

,,Karolline," zamumlala jsem jí do ramene.

,,To nemůže být přeci pravda," šeptla jsem k ní. Zrzka se jenom potutelně usmála a věnovala mi pusu na tvář.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.

,,Když nás srazilo to auto, byly jsme obě dvě převezeny do nemocnice a já byla jen pár dní v bezvědomí.
Ale ty jsi byla na přístrojích víc jak šest měsíců," osvětlila Karoline, ale to mě dokázalo rozhodit ještě víc.

,,Auto?" nechápala jsem a až teď jsem si začala matně vybavovat vzpomínku na zájezd do Německa, kdy jsme se sestrou přebíhaly silnici a smetlo nás auto.

Zdálo se to jako dávná minulost a přitom to ve skutečnosti byl jen půl rok zpátky.

Pokud jsem se objevila zpátky ve své realitě, znamenalo to, že vše je tak, jak má být. I když to nedokážu vysvětlit pomocí žádného fyzikálního zákonu.

,,Ale..." chtěla jsem něco namítnout. Najít nějaké pořádné vysvětlení toho, co se mi stalo. Toho, co se stalo jí.

Pokud jsem se doopravdy přemístila do jiné reality, pak musely být otcovy výpočty na přepočítání času chybné, vzhledem k tomu, že jsem byla v bezvědomí pouze šest měsíců.

Pokud se však všechno nestalo jen v mé hlavě. Možná si se mnou jen mé podvědomí hrálo.

,,Měla by sis teď odpočinout," řekla máma a široce se na mě usmála. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi její obličej ve vzpomínkách vybledl. Jak moc mi chyběla.

,,Karolline s tebou tady chvíli zůstane. Já dojdu pro někoho, kdo uklidí to kafe."

Když se za mamkou zavřeli dveře, Karolline se ke mně rychle naklonila a zeptala se: ,,Jak jsi umřela?"

,,Kulka do hlavy," zašeptala jsem nevěřícně. Pokud si to Karolline pamatuje, znamená to, že jsme se opravdu přenesly.

,,Co se stalo? Jak jsi se probudila?"

,,Potom, co mě Barnes střelil a já ztratila vědomí, probudila jsem se druhý den ráno tady v nemocnici. Byla jsem stejně zmatená jako ty."

,,Prožila jsem tam několik let..." zamumlala jsem a do očí se mi hrnuly slzy.

,,Tady to bylo jen pár měsíců. Neptej se mě proč to tak je. Ve fyzice jsem pořád stejně mizerná, ale teď, když už jsi vzhůru, to spolu můžeme vyřešit," Karolline se mezitím zhluboka nadechla a já nastražila uši.

,,Našla jsem dokumenty, které po sobě zanechal táta v tom starém počítači, který tak strašně dlouho nefungoval a byl v jeho pracovně. Jednou jsem se k němu přiblížila, pár dní potom, co mě pustili z nemocnice. Chtěla jsem zjistit, jak ti můžu pomoct dostat se zpátky, a ten krám se najednou pustil. Myslím, že to mohlo souviset s tím, že jsem v sobě měla ještě trochu nějaké té energie, která to dokázala aktivovat."

Napjatě jsem poslouchala a hltala každé sestřino slovo. Tak strašně mi chyběla. A teď jsem si uvědomila, jak moc jsme pro sebe vzájemně znamenaly. Nemohly jsme bez sebe fungovat, aniž by nás tížily výčitky.

Potřebovala mě. Chtěla mě dostat zpátky domů. A já ji taky potřebovala. Po tváři mi stekla první slza. Uvědomila jsem si, že od teď to bude všechno jinak. A zároveň jsem si nedokázala představit, jaké to bude.

Upřeně jsem se dívala na žluté závěsy, které se díky vzduchu, který proudil otevřeným oknem nepatrně pohupovaly, a v hlavě jsem si přemítala všechny zážitky a vzpomínky, které jsem měla. Věci, které jsem prožila v jiném světě. Nebylo toho příliš dobrého. Celou tu dobu jsem vlastně ani nebyla při vědomí. Ale byly dny a osoby, které mi chyběly a věděla jsem, že mi budou chybět už napořád. Jako Fury a Tony, kteří se mě ujali, když mi bylo nejhůř. Nebo Wanda, která byla jako moje sestra, potom, co mě Karolline musela opustit. A Steve Rogers, který byl můj jediný nejlepší přítel.

Uhnula jsem pohledem od záclon a podívala se na mou zrzavou sestřičku. Snažila jsem se rozmrkat slzy, měla jsem pocit, že by bylo příliš sobecké brečet. Ale Karolline mě vzala za ruku a věnovala mi povzbudivý úsměv, kterým mi dala najevo, že před ní nemusím být pořád silná. Že se o ni můžu opřít.

,,Budou mi chybět," vzlykla jsem hlasitě a naplno se rozbrečela.

,,Jo, já vím."

~~~~~~~~~~

15.7.
Jsou to dva dny od toho, co jsem se probudila. Nedokážu vysvětlit, co se stalo, co všechno se dělo nebo co se dít bude. Nevím, jestli je ještě někdy uvidím. Zda se tam někdy vrátím.

Teď nemluvím o té realitě, ze které jsem unikla. Mluvím o té, kde jsem získala své schopnosti. O té první, kde jsme se před více jak šesti měsíci, dle kalendáře zdejší reality, ocitly společně s Karolline.

Schopnosti mi totiž nadále zůstaly. A tak jsem si jistá, že to bylo skutečné. A jsem si jistá, že dokážu přijít na to, jak se tam vrátit. Jak to udělat bezpečně a přemístit společně s duchem i fyzické tělo. Nechci se tam vracet, ale potřebuji s nimi mluvit. Potřebuju si promluvit se Stevem. Potřebuju říct své poslední sbohem.

První zápis do deníku Kaitlyn Collier