Obchodník se životem (Avengers)

*<fifth>*

,,Takže Natie, vezmi si do rukou tenhle meč," řekla jsem a podala Nathanielovi dřevěnou tyč.

,,To je tyč teto," podotkl se smíchem.
,,Opravdu?" zamumlala jsem a ukazováčkem se dotkla špičky tyče a ta se modře rozzářila. Modré světlo polilo celý meč a Nathaniel na něj společně se sourozenci vyjeveně koukal.

Popadla jsem taky jednu z blízkých tyčí a nechala ji rudě zářit.
,,Do boje!" vykřikla jsem a namířila svůj meč proti chlapci.
,,Mě neporazíš temná sílo!" vyjekl Natie a napřáhl se tyčí.
Vykryla jsem jeho ránu a šťouchla ho lehce koncem hole mezi žebra.
,,Jsem neporazitelný, Skywalkere!" řekla jsem s úsměvem a přistoupila tak na jeho hru.

,,Já chci taky!" ozval se Cooper a já mu bez řečí předala svůj meč. Přisedla jsem si k Lile na pohovku a ukázala na svou prázdnou dlaň. Nechápavě ji pozorovala, když se na ní objevil malý fialový motýl se zářivými křídli.

,,Toť nový exemplář vzácného Lilointýna fialového," podotkla jsem a nechala ho nepatrným pohybem ruky vzlétnout.
,,Páni..." vydechla brunetka a s jiskřičkami v očí sledovala ten okřídlený hmyz. Jsou motýli vůbec hmyz? To mi v přírodopisu jaksi uniklo.

Motýlek se usadil Lile na špičce nosu a ona ho se šilhání pozorovala. Pak si ho přendala na svůj prsteníček a odběhla s ním do pokoje, zatímco kluci se s bojem přemístili do kuchyně.

,,Umíš to s nimi," usadila se vedle mě Natasha s úsměvem.
,,Jsou báječní," přikývla jsem.
,,Měla by sis jít lehnout. Zítra to bude náročný den," podotkla mile. Takhle si černou vdovu nepamatuji. Natasha se změnila k nepoznání, ať už tím podotýkám na její dlouhé vlasy či milé chování.

,,Jo, máš pravdu. Přemluvit Tonyho k činu, kterému sama nerozumím a nevěřím bude náročné," povzdechla jsem si a vstala z gauče v obývacím pokoji.
,,Těžší bude přimět ho věřit ve skutečnost, že žiješ."

S tím jsem se vydala do svého pokoje v prvním patře. V hlavě mi rezonovala její slova. Každou minutou, co jsem tady mě zaplavuje pocit, že moje činy byly chybné a nerozvážné. Nikdy jsem jimi nechtěla ublížit.

Převlékla jsem se do pohodlného trika, které jsem vyfasovala od Bartonových a zalehla jsem do měkké postele s čistým a voňavým povlečením. Byla to změna oproti tvrdým matracím v klášteře, kde jsem strávila velkou část svého života, ale nutno podotknout, že tuze příjemná změna.

Ani jsem se nenadála a už jsem potopená ve vzpomínkách a zahrabaná v bavlněném povlečení.

Flashback:
,,Špatně!" vykřikla na mě starší klášterní sestra a má vyučující. Povzdechla jsem si, doběhla pro šíp zapíchnutý v černém středu terče a opět jsem se vrátila k ženě zahaléné v černém rouchu. Probodla jsem ji pohledem a opět zaujala postoj ke střelbě.

Šíp jsem vrátila do toulce a čekala na její rozkaz.
,,Vytasení a vystřelení musejí dohromady trvat maximálně jednu sekundu, jinak jsi mrtvá. Lukostřelba je v dnešní době nevděčná volba, vzhledem ke střelným zbraním," řekla a pokývla hlavou s tichým, avšak rozhodným: ,,Znova."

Vytáhla jsem šíp z toulce, natáhla tětivu, vystřelila a šíp se zapodl přesně do středu terče.
,,To by šlo," podotkla sestra a pousmála se. Na jejím krku se houpal růženín, stejně tak jako na tom mém.
,,Zítra ve stejnou dobu na stejném místě před očima Hospodina," rozloučila se se mnou obvyklým způsobem a odešla zasýt hrách.

Vzhlédla jsem k modrému nebi s několika nadýchanými bílými mráčky a tiše k němu zašeptala svým rodným jazykem Belgie: ,,Amen."

Byly to doby, kdy jsem se bála smrti. Obklopoval mě strach a nedůvěra a jediná má jistota byl Bůh. Možná to byl důvod, proč jsem se k němu vracela. To on jediný mě zradil už tolikrát, že jsem se nebála s ním mluvit. Už jsem jen čekala až mi vrazí další dýku do zad a věděla, že už to ani nebude bolet. To on jediný mě v tom nikdy nezklamal...