Obchodník se životem (Avengers)

*<fourteenth>*

,,Život za život...moje jiné já v jiné dimenzi...cesta, kterou se musím vydat..." mumlala jsem si pro sebe v horečném přemýšlení a přitom jsem před sebou využívala zdejší Tonyho techniku, která už sice byla nějaký ten rok nepoužívaná, ale s trochou mé výpomoci jsem ji přiměla opět pracovat. Stačilo nahodit elektriku a upgradovat JARVISův systém.

Několik obrazovek bylo v chodu a zdejší zastaralý systém pracoval na plné obrátky. Po tom, co mě Bruce nechal vylézt z postele aniž by u mě musel být neustálý dozor, jsem měla spoustu energie, kterou jsem potřebovala do něčeho vložit.

Byla jsem víceméně v pořádku, co se mého fyzického zdravotního stavu týkalo. Bruce říkal, že za můj kolabs mohl stres a tlak, ale i tak do mě nacpal nespočet pilulek a modrých tabletek.

,,Když jsem se sem dostala, muselo to mít důvod. Určitě to nebyla jen chyba metrixu..." zamyslela jsem se. Mé modré oči těkaly po obrazovce a ruka s tužkou kmitala po čtverečkovaném papíře. Potřebovala jsem přijít na to, co mám dělat. Co musím udělat. Buckyho přítomnost, jakoby mi dodala nový impulz do pátrání.

Všechna vodítka vedla ke mně, ale já se sem dostala jen díky tátovi a Karolline nešikovnosti.

,,No jasně! Táta!" vyjekla jsem a rozeběhla se z laboratoře do svého starého pokoje.

Doufala jsem, že vše zůstalo, tak jak jsem to nechala a pokud ne, budu muset oprášit své hackerské dovednosti.

Propletla jsem se několika chodbami nepoužívané základny a ocitla se před dveřmi do mého pokoje.

Zahltil mě pocit nostalgie. Na mysl mi vyběhlo nespočet vzpomínek. Některé byly mé, jiné patřily náhodným agentům, kteří se procházeli po těchto chodbách, a ty zbylé byly Avengers...

Ať už Steva, který mi tak rád kazil nedělní rána tím, že mě nutil jít běhat, nebo Natashi, která se ke mně chodila najíst popcornu a podívat se na nejnověší epizody seriálu, nebo Clintovi, jenž časti stanul před mými dveřmi s lukem a toulcem šípů na zádech s myšlenkou na další trénink...a taky Barnesovi, který mi nosil kytky a já ho vždy poslala do míst, kam slunce nesvítí.

Pomalu jsem vzala za kliku a lehkým rozpohybováním a využitím fyziky dveře otevřela. Následoval pohled do malé předsíně a následně do velkého pokoje s mou milovanou, ale už z části rozpadlou postelí a kuchyně s mramorovou linkou. Vždycky, když jsem se probudila z noční můry, uvařila jsem si čaj, zabalila se do peřiny a posadila se na tu kuchyňskou linku a sledovala noční New York z nedalekého okna.

Stála jsem v předsíni a nevěděla, co dělat. Byla jsem jako v tranzu. Po mé levé ruce vedli dveře do koupelny...místnosti, kde jsem byla naposledy.

Neměla jsem odvahu otevřít je, a tak jsem se pomalu vydala do pokoje, kde se naproti posteli rozpínala velká skříň. Otevřela jsem ji. Byla na první pohled prázdná, oblečení a všechny mé věci, které našli odvezli, pravděpodobně do spalovny.

Klekla jsem si před skříň a dotkla se dlaní jejího dna. Poklepala jsem na dřevěnou desku a slyšela dutý zvuk. Skříň byla ze dřevotřísky, nečinilo mi tedy žádný problém dno rozbít pěstí. Pár třísek v zápěstí, ale vědomí, že konečně zodpovím všechny své otázky byl mnohem silnější než mírná bolest.

Pod almarou byla vyhloubená díra a v ní se schovával černý kufřík. Ten kvůli kterému má sestra umřela. Vytáhla jsem ho a postavila se. Zavřela jsem skříň a rychlými kroky s posledními pohledy, opustila pokoj. Rozeběhla jsem se do laboratoře a kufr si tiskla k hrudi.

Položila jsem ho na bílý pracovní stůl v laboratoři a otevřela ho. Spousta cívek vyvolaného filmu, poznámky naškrábané tátovým rukopisem ve francouzštině, smlouva se SHIELDem...

Znala jsem obsah kufříku na zpaměť, i tak jsem doufala, že opětovné prohledání otcových zápisků mi pomůže najít odpovědi a ještě neobjevená vodítka.

Vzpomněla jsem si na dávno zapomenutou vůni potu a kolínské na tátových společenských oblekcích ve kterých přebíral ocenění a ceny za své objevy, a bílých pláštích, které nosil do práce.

Jeho pracovní doba někdy byla pouhé čtyři hodiny, jindy byl schopný pracovat osmačtyřicet hodin v kuse. V tyto vyčerpávající dny pak vždy, když se vrátil domů z laboratoře, přinesl mámě kytku a mě se sestřičkou malou tabulku čokolády, jako odškodné za jeho pozornost, která nám nebyla předchozí dny věnována.

To, že jsme po jeho smrti dostali jako odškodné od státu asi 10 000 eur, nebylo ani zdaleka tak uspokojující jako levné čokolády, které nám nosil. Ba naopak, takováto částka nám ani v nejmenším nemohla vykompenzovat jeho ztrátu.

V tu chvíli by nám mnohem víc pomohla ta tabulka čokolády a jeho vřelý úsměv a jiskřící oči překryté brýlemi.

Setřela jsem si slzu, která mi stékala po levé tváři a opatrně jsem vyndala popsaný blok. Jeho škrabopis jsem měla načtený a nedělalo mi problém tak předčítat i jeho zašifrované poznámky.

Četla jsem dlouho a důkladně. Musela jsem oprášit znalosti francouzštiny a u toho se zcela soustředit na obsah textu. Až na konci poznámek jsem si všimla malého a nezřetelného psaní v dolním rohu listu.

La vie dans une dimension n'affecte pas la réalité dans l'autre. Cependant, la mort dans la deuxième dimension affecte complètement la réalité dans la première. Donc, si vous mourez dans la deuxième dimension, cela perturbe la réalité de la première et vous vous retrouvez dans la troisième, indépendante des deux premières.

Což v překladu znamenalo: Život v jedné dimenzi nijak neovlivňuje realitu v druhé. Smrt ve druhé dimenzi však zcela ovlivňuje realitu v první. Takže pokud zemřete ve druhé dimenzi, naruší to realitu první a skončíte ve třetí, nezávisle na prvních dvou.

Což znamená, že jsem pravděpodobně někde úplně jinde, než bych měla být...