Obchodník se životem (Avengers)

*<nineth>*

Opřela jsem se o krabici ve skladu triskáče, kde jsem předpokládala, že budu mít alespoň trochu klid. Zem mě chladila a já doufala, že nedostanu zánět ledvin. Kolena jsem si přitáhla k sobě a dlouhé prsty sevřela do pevných pěstí. Zavřela jsem oči. Doufala jsem, že tohle už nikdy neudělám. Ale jako obvykle jen mé doufaní nestačilo.

,,Ach Bože," zašeptala jsem do ticha šedé a zatuchlé místnosti.
,,Opět jsem zhřešila," povzdechla jsem si a kolem mého těla ucítila známý závan energie.

Zpozorněla jsem. Malinko jsem nakrčila nos a svraštila obočí ve snaze navázat kontakt s onou energií.

Wando? Wando ozvi se, prosím.

Kaitlyn? Jsi to ty?

Ano. Ano! Prosím, řekni kde jsi. Potřebuju pomoct.

To nejde. Nedokážu ti pomoct.

Ty jsi jediná, která mi dokáže pomoct! Řekni aspoň, kde najdu Barnese-

Barnese? Toho nenajdeš. Nikdo ho nenajde.

Já ano! Notak Wando, co se stalo? Víš, co se děje? Blíží se nebezpečí! Strašlivé nebezpečí, které půjde po kamenech nekonečna!

Nic se nestalo. V tom je ten problém. Nic se nestalo. Nic, co říkáš není pravda. Copak si nevzpomínáš? Nic už neexistuje. Zničila jsi to.

Ne! To je lež! Vždyť já jsem přeci zničila samu sebe, abych vás ochránila!

Ochránila? Ty jsi zničila celý náš svět, a pak se jen přenesla do jiného. Jakoby nestačilo, že jsi zničila náš, ten svůj, musíš ničit i další.

Cože?

Jsi ubohá Kaitlyn

Ozval se naposledy Wandin hlas a já prudce otevřela oči s myslí plnou zmatku, rozčílení a zármutku.

Jsem snad už blázen? Nebo to byl jen sen? Má mysl dokáže mnoho a ještě víc. Určitě to byla ona. Vím to. Musela to být ona.

,,Kaitlyn?" ozvalo se vedle mě tiše a já vyděšeně vyskočila na nohy a se silným vystrašeným zaječením automaticky odhodila dotyčného silovou vlnou doprovázenou fialovou mlhou a pachem chlorovodíku, který během mého rozhovoru s Wandu zaplnil celý sklad triskáče.

,,Panebože Steve," vyjekla jsem, když jsem si uvědomila, že narušitel nebyl nepřítel a pokusila jsem se mu pomoci zpět na nohy.

,,Zbláznila jsi se?" sykl bolavě a podrážděně.

,,Možná," přitakala jsem se skleslým tónem.

Co mám teď dělat? Jak mám najít Jamese? Jsem snad už opravdu blázen? A pokud ano, je tohle všechno snad jen sen?

,,Kaitlyn?" oslovil mě Steve po chvíli.

,,Co je?" vyjekla jsem a můj hlas nabral nepřirozenou výšku a hysterický podtón.

,,Co chceš dělat?" zeptal se po chvíli, co jsem po jeho obličeji zmateně těkala zornicemi.

,,Co chci dělat?" zeptala jsem se ještě jednou sama sebe. Ruce se mi třásly a najednou vypadaly nepřirozeně pohuble.

,,Co chci dělat? Já nevím, Steve, opravdu nevím, co bych měla dělat," začala jsem nesrozumitelně mumlat a panicky jsem si projížděla vlasy rukama.

,,Měla by ses ze všecho nejdřív uklidnit," pbjevil se najednou vedle Steva i Clint se starostlivým otcovským pohledem.

,,C-cože? Ale já-já jsem přeci v klidu," promluvila jsem, ale klidně to rozhodně nevyznělo.

,,Kaitlyn," zaznělo opět mé jméno. Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu a pohledem probodla oba muže.

,,Co je?!" vyštěkla jsem. Přestávalo mě to bavit. Co mám jako dělat?! Jak to mám vědět?! Celý můj svět se hroutí!

Clint ke mně chtěl přistoupit, ale já mu v tom zabránila prudkým pohybem a výkřikem.

Oboum padly vyděšené pohledy na mé ruce. Nechápavě jsem se na ně podívala. Hubené dlouhé prsty svíraly samopal. Ani jsem nezaregistrovala, že jsem ho vzala z nedaleké krabice se zbraněmi. To bylo jediné vysvětlení, jak se mi mohl dostat do rukou.

,,Panebože," vydechla jsem a ruce se mi roztřásly tak, že jsem těžkou nabitou zbraň upustila na zem.

,,Panebože, odpusť!" zašeptala jsem a ústa si zakryla dlaněmi ve snaze zadržet panické vzlyky. Jakobych chvíli nebyla sama sebou. Jakoby cizí já uchopilo zbraň. A nabilo ji. Ale byla jsem to já.

Co se děje?