Obchodník se životem (Avengers)

*<sixthteenth>*

Nespala jsem. Seděla jsem na větvi jedné borovice asi dvacet mil od základny Avengers a hleděla na brzký východ slunce. Mohlo být asi sedm hodin ráno.

Pomalu jsem slezla ze stromu a rozhlédla se po lese. Zkontrolovala jsem lišejníky a podle nich a východu slunce se zorientovala na západ. Základna byla na jih, takže jsem mohla být aspoň trochu v klidu.

Svázala jsem si hnědé vlasy do vysokého drdolu a pevněji stiskla kufr, který byl jedinou mou záchranou. Pohledem jsem přejela svoje ušpiněné tenisky a suché jehličí pod mýma nohama. Nadechla jsem se a pokusila se tak do sebe načerpat energii. Vzhlédla jsem k modrému nebi a s posledním ujištěním, že mě nikdo nesleduje jsem se vydala na západ.

Steve mě neprozradí, ale když teď vím, kde jsem a co to pro mě znamená a Barnes to ví také, bude těžké vyzkoumat něco bližšího.
————

Po několika hodinách jsem došla ke krajnici silnice, která měla směřovat do New Yorku. Zvážila jsem své možnosti.

Mohla jsem jít podél té silnice a možná nakonec dojít do velkoměsta, ale bylo by to dost neopatrné. Kolem bývají kamery. Navíc nevím jestli chci do New Yorku. Je tam lehké ztratit se v davu, ale také jsem SHIELDu přímo před očima. Kdybych chtěla do New Yorku, trvalo by mi minimálně tři dny než bych tam došla.

Nebo bych mohla jet stopem. Třeba na mě už Avengers vydali zatykač a hledá mě celý SHIELD i Hydra? I tak, kdybych si někoho stopla, tak bych ho při nejhorší variantě mohla...Ne. Nejsem psychopat. Nebudu vraždit.

Kolem mé maličkosti prosvištělo modré luxusní lamborghini. Najednou však trochu zpomalilo a o několik metrů ode mě zastavilo a začalo ke mně pomalu couvat. Neměla jsem moc na výběr. Rozpustila jsem si vlasy, rychle je proohrábla a nasadila přesvědčivý úsměv. Trochu jsem vypnula hruď a čekala než auto zacouvá až ke mně.

Naklonila jsem se k okénku řidiče a můj úsměv trochu opadl. Okénko se stáhlo a mně se naskytl pohled na blonďatou ženu s hnědýma očima, hranatou bradou, umělými nechty a s růžovými rty roztaženými do širokého úsměvu, kterým dávala jasně najevo, jak absurdní a směšná jí připadám.

,,Jedete do New Yorku?" zeptala se a v hlase jí zněl silný evropský přízvuk.

,,Ano," odpověděla jsem a pokusila se zakrýt cokoliv, co by se jí na mé maličkosti mohlo nepozdávat. Nechtěla jsem problémy.

,,A vy?" zeptala jsem se mírně a pohlédla na prázdné sedadlo spolujezdce.

,,Nastupte si," zasmála se a ukázala na místo vedle ní.
S vděkem jsem si nastoupila a snažila se rychle vymyslet, proč jedu do New Yorku. V autem to vonělo drahým parfémem a kůží, kterou byli potažené sedačky. Čekala jsem, že se mě žena každou chvílí bude tázat, proč jedu právě do New Yorku, ale nakonec jen nastartovala a zeptala se: ,,Jak se jmenujete?"

,,Josie Felizani," vypadlo ze mě okamžitě s falešným úsměvem. Kufřík jsem si složila pod nohy a vlasy si opět svázala. Auto se ladně rozjelo a okamžitě začalo nabírat rychlost.

,,A co tě přivádí do New Yorku, Josie?" zeptala se konečně.

,,Rozešel se se mnou přítel," povzdechla jsem si a dokonce se mi i trochu zaleskly oči. Musela jsem v duchu pochválit svůj herecký výkon.

,,Musím zpět k rodičům, než si najdu práci a nějak se s tím vypořádám," dodala jsem s pohledem upřeným na svá pohublá stehna.

,,Ach, ti muži," povzdechla si žena a zasmála se. Už zase. Nemám ráda smích. Je to zvláštní způsob vylučování emoce štěstí. I tak jsem se teď přemohla a vydrala ze sebe přiškrcený smích, abych jí dala najevo svou přízeň.

Pár dalších minut bylo ticho, které přerušovala jen tichá popová píseň z rádia a svištění vzduchu, který proudil kolem rychlého auta.

,,Máte moc hezké auto," pochválila jsem, když jsme vjížděli do New Yorku.

Neodpověděla, jen roztáhla úsměv a přikývla. Snažila jsem se myslet racionálně, ale každou chvílí mě čím dál tím více napadaly paranoidní myšlenky a scénáře vytvořené mou agentskou myslí, nebo-li syndromem, který jsem si pracovně nazvala mysli jako nepřítel.

,,Nebojíte se, že jsem třeba masový vrah?" zeptala se najednou žena, ale na tváři jí stále hrál její široký úsměv. Trochu mě to zaskočilo, ale nenechala jsem se vykolejit.

,,Pravděpodobnost, že se v jednom autě sejdeme nezávisle na sobě dva, je velmi malá," ujistila jsem ji a také své rty roztáhla do širokého úsměvu.