Obchodník se životem (Avengers)

*<fourth>*

Flashback:
,,Kaitlyn, už nemůžu," zasípala Karolline a měla co dělat s popadnutím dechu. Já jsem na tom nebyla o moc líp.
,,Už jen pár pater," vydechla jsem.
,,Už neudělám ani krok," rozhodla tvrdohlavě a opřela se o blízkou zeď.

,,Myslím, že budeš muset," rozhodla jsem, když jsem uslyšela těžké kroky rychle postupující po schodech k nám.
,,Ne. Už nechci," vydechla nepříčetně zrzka a z očí se jí spustili slzy.
,,Píchá mě v boku a srdce za chvíli asi vybuchne," zavrtěla hlavou a masírovala si levý bok.

Povzdechla jsem si a promnula si spánky. Jak se to jen mohlo stát? Karolline v ruce pořád držela pistoli, ale moje podvědomí říkalo, že nám stejně bude k ničemu. Pozorně jsem se rozhlédla po odpočívadle na kterém jsme se nacházeli. Vykoukla jsem z okna a uvážila, že bychom mohly být asi v jedenáctém patře, což je úctyhodné vzhledem k tomu, že jsme přiběhli ze stého patra.

,,Doprdele," ukouzlo mi, když se za rohem objevila postava zahaleného vojáka, který nevypadal zrovna přátelsky. O tom také svědčila jeho zbraň, kterou na nás mířil.
End of flashback

,,Takže, máme plán?" zeptala jsem se zatímco jsem se usrkávala kuřecí polévky.
,,Plán je možná moc silné slovo," přiznal Clint a očkem mrknul po Cooperovi, který mě probodával pohrdavým pohledem.
,,Spíše nápad, který se pokusíme uskutečnit," objasnila Natasha a pomohla Lauře s nošením večeře ke stolu. Vyjímečně jsme jedli v jídelně, což(jak jsem pochytila) nebylo u Bartonových úplně zvykem, ale buďme upřímní, kdo z nás jí v jídelně, když může jíst v kuchyni? Měla jsem z toho sice nepříjemný pocit a z večeře jsem toho moc nesnědla, ale chápala jsem, že do kuchyně bychom se všichni nevešli a potřebovali jsme probrat spoustu věcí.

,,V kolik zítra vyrazíme?" nadhodila jsem a z tváře si utřela dlouhou těstovinu, která byla do polévky použita. Laura se na mě usmála a Lila se uchechtla nad mojí dětinskou povahou.
,,V osm," odpověděl Steve a byla na něm vidět radost z rodinné pohody a atmosféry.

,,Dobře," přikývla jsem a dojedla polévku.
,,Nathanieli, pomůžeš mi odnést nádobí?" nadhodila Laura, když jsme všichni měli dojedenou polévku.
Chlapec se na svou matku vzdorovitě podíval. Usmála jsem se a naklonila se k němu přes stůl a zašeptala mu do ucha: ,,Když pomůžeš mamince, ukážu ti kouzlo."

,,Tak jo!" vyjekl a odběhl do kuchyně i s několika talíři.
,,Chceš vychovávat moje děti?" uchechtl se Clint vedle mě.
,,Ne, chci být ta velká ségra, která bude vždy na straně dětí, ale tak aby to rodiče nepoznali. Budu tvé potomky pouze uplácet, stejně jako jejich rodiče," pronesla jsem nevinně a koutkem oka zpozorovala Lilyno nadšení.

,,Ach tak. Divím se, že jsi k nám nezavítala dřív."
,,Nikdo mě nepozval," pokrčila jsem rameny.
,,Zvali jsme tě na křtiny Lily. Po kom jiném by taky nesla druhé jméno?" podotkl Clint.
Omluvně jsem pohlédla na brunetku, která nechápavě pozorovala naši konverzaci.
,,Tady máš teto," objevil se vedle mě Nataniel s talířem lasagní.
,,Děkuju," usmála jsem se na něj a převzala si jídlo.
Tím naše konverzace o rodiných vztazích skončila.

,,Takže pojedeme do Malibu?" nadhodila jsem opět, když už všichni seděli u stolu a cpali se výborným jídlem od Laury.
,,Ano," přitakala Natasha.
,,Myslela jsem, že Tonyho vilu zničili."
,,Postavil novou," upřesnil Clint s trochou opvržení. Bylo to zvláštní s jakou opatrností mluvili o zbylých členech týmu.

,,Kde je Wanda? A co Bucky?" zamumlala jsem tiše s plnou pusou těstovin.
Steve se opatrně ohlédl po Natashe, a pak řekl: ,,Taky za nimi vyrazíme, ale nejdřív musíme promluvit s Tonym."

,,Co se stalo?" nevydržela jsem a zeptala se na tu noční můru, jež je pronásledovala. Všichni se zastavili v pohybu, včetně malého Natanilea, který seděl na klíně Laury a do teď mlaskal.

,,Děti, pojďme připravit tetě Natashe a Stevovi místa na spaní," utrousila Laura a společně s třemi potomky se vytratila z místnosti.
Clint se na mě podíval, jako bych byla zrádce. Raději jsem přesměrovala pohled na Natashu, která ty své zelené oči upírala do talíře a tak jsem se pokusila odpověď najít u Steve.

,,Odešla jsi," řekl chladně. Myslela jsem, že jsme toto už vyřešili, ale nepřekvapovala mě jejich odtažitost v tomto směru. Spíše jsem nečekala, že se to s nimi pomese tak dlouho. Byla jsem přeci jen někdo navíc. Nepotřebný článek. I tak se každý musel vyrovnalvat se skutečností, že jsem tehdy zmizela a neměla v plánu se vrátit.

,,Musela jsem," vydechla jsem tiše a raději bez dalších otázek dojedla svůj příděl večeře.

Udělala jsem snad tehdy špatně, když jsem je opustila?