Je to k popukaní směšné,
jak nevydá ani hlas pouhý,
slyšet ten hlásek touhy,
nevzpomínám si na myšlenky věčné.
Věčně v potaz vzíti,
depresi za ramenem míti,
a stal nevydá ani hlas,
já nervozitou, nehybně jako klas.
Tímto doufám v její projev,
doufam v pouhý můj zjev,
očekám hlas, který mě zavede,
zavede do temna, cesta zpět nevede.
Již slyším ten hlas její,
je tak krásně smutně znělý,
já slyším, jak volá mne touha její,
již neuvidím jediný úsměv vřelý.
Já v temnotě,
líbí se mi to ticho,
v duši jedno velké peklo,
a stále to se mnou neseklo.
Tak doufám v další výzvu,
jenž to vše ukončí,
prosím a přeji si zahojit tu jizvu,
a i přesto to neskončí.
ČTEŠ
Hodiny bez času
PoetryBýti zamčeno v temné místnosti plné hodin, ale ani jedny nečítají čas. Místnost jenž nevydá ani hlas. Tíha jenž na ramenou nesu, vstříc tomu lesu, lesu za dveřmi místnosti, v každé zdi jedny z nich se otevřou. Emoce na uzdě, stres plynouc mnou, ani...
