Vidím to jasně,
i přesto že hvězdy nesvítí,
když jsme se potkali, tak jasně,
slyším stresu osamoceně vytí.
Vlk samotář navždy sám,
stres plynouc mnou,
aniž mrvou hnouc,
raději zabít se sám.
Zabít se, nepobouzen se dále,
dále vedle ní, vedle smrti,
když spím, ona po mém boku,
nezmizí ani po pouhém loku.
Jak deprese mě stíhá,
v každém snu i myšlence,
udělat ze sebe oběšence,
zde se nápad a realita sbíhá.
Nyní mé tělo,
zleva doprava,
zprava doleva,
bez duše úsměv stále mělo,
po smrti bez ní,
radosti se mi dostalo,
doufám, že mi bude prominuto.
ČTEŠ
Hodiny bez času
PoesíaBýti zamčeno v temné místnosti plné hodin, ale ani jedny nečítají čas. Místnost jenž nevydá ani hlas. Tíha jenž na ramenou nesu, vstříc tomu lesu, lesu za dveřmi místnosti, v každé zdi jedny z nich se otevřou. Emoce na uzdě, stres plynouc mnou, ani...
