Hodiny bez času

0.Prolog

Pouho pustá poušť,
zmáčknout tu spoušť,
pode mnou rokle temně spící,
zvony do zdi bijící.

Okna se rozbíjí,
uvnitř si zastesknout,
stropy si praskají,
není kam klesnout.

Nejde klesnout níže než níž,
a přitom jsem cíli stále blíž,
proto mi připomínáš smutku,
jakého jsem se dopustil skutku.

Možná jen jedna báseň, říci vše může,
to co neřekne, odráží se na hladině,
možná ta vášeň, něco se mnou zmůže,
to co vyřkne, odráží se na hladině.

Býti zamčen,
v temné místnosti plné hodin,
ale ani jedny nečítají čas,
místnost jenž nevydá ani hlas.

Tíha jenž na ramenou nesu,
vstříc tomu lesu,
lesu za dveřmi místnosti,
v každé zdi jedny z nich se otevřou.

Emoce držeti na uzdě,
stres plynouc mnou,
ani radostí nelze hnout,
tak ať na svou popravu nepřijdu pozdě.