Vydávám se na cestu dlouhou,
cestu temným lesem,
chodím jako tancuji plesem,
netančím, myšlenku pouhou.
Potřebuji lepší uhled pohledu,
potřebuju dokonalost,
potřebuju myšlenkovou plynulost,
potřebuji lásku a smrt, v tomto sledu.
Lásku již mám,
nyní smrt chybí,
cítím, jak se v mém stínu plíží,
mému hlasu se každým krokem tíží.
Vstříc tomu lesu,
po cestě k peklu,
kde skončím,
kolem jakého pólu se točím,
zabít se tím čím,
zabil jsem sebe,
vystoupal do nebe,
a padal do pekel.
Tam já pánem budu,
pánem všech duší v lese,
opět otevřu oči bez pudu,
zpět na mém plese,
jenž nikdy se neuskutečnil.
Kdo je kým,
kdo co s kým,
pravda není tím čím je,
já nejsem tím čím býti mám,
ale svůj osud neznám,
čekám než mi smrt zapěje.
ČTEŠ
Hodiny bez času
PoetryBýti zamčeno v temné místnosti plné hodin, ale ani jedny nečítají čas. Místnost jenž nevydá ani hlas. Tíha jenž na ramenou nesu, vstříc tomu lesu, lesu za dveřmi místnosti, v každé zdi jedny z nich se otevřou. Emoce na uzdě, stres plynouc mnou, ani...
