Debílek MaTTem

část 11.

Když jsem se ráno vzbudila, zase jsem se rozbrečela. Vstávala jsem v šest protože už mi nešlo usnout ale bylo dobře že jsem neprospala celý den. Udělala jsem si hygienu a oblékla a v tu chvíli mi cinkl mobil. Zase zpráva. Ředitel napsal že rekonstrukce se odkládá a kdo chce tak má dneska dojít a budeme se normálně učit. Proč ne, vždyť alespoň přijdu na jiné myšlenky. Nasnidala jsem se a šla. Když jsem prisla do školy tak jsem si sedla za Klarkou. „Proč si to nezvedla? Víš jaký jsme o tebe s klukama měli strach? Jsi normální? A jsi v pohodě?" Vyhrkla na mě Klára a já nevěděla co na to říct. Noo pravdu jsem říct nemohla že jsem zahodila mobil. „Víš rozbil se mi mobil a nemohla jsem najít náhradní. A vidíš že jsem v pohodě.. " Usmála jsem se na ni falešným pohledem aby mi uvěřila. No neuvěřila mi ale radši nic neřekla. Celý den probíhal v pohodě. Dneska jsme končili o půl čtvrté. Vylezla jsem že školy s Klárou a byly jsme vysmate a já na vše zapomněla. Když jsem se ale rozhlédla, viděla jsem jeho.. Co tu zase chce? Hádám že za klarkou úplně nejde... „Co zase chceš? " Zeptala jsem se ho se slzami na krajíčku „Klára mi psala že jsi tu, prosím nech si to vysvětlit" Nechtěli se mi tomu věřit. Jak mě mohla moje nejlepší kamarádka zradit? Věděla že to špatně snáším a ona mi ho přivede před oči? „Vážně? Myslíš si že si to nechám vysvětlit? Opravdu si tak naivní? Vždyť si mě už dvakrát podvedl a co mi jako na tom chces vysvětlovat? Jsme u konce.. Navždy! A s tebou jsem Kláro taky skončila! Nechte mě už na pokoji! " Zase jsem se rozbrečela a utekla. Šla jsem na své oblíbené místo k řece. Jak už to bývá tak v tu nejméně vhodnou chvíli začalo pršet... Ale vlastně mi to ani nevadilo. Alespoň jsem nebrečela sama. Vzala jsem mobil a napsala jsem Domcovi.

Já: ahoj, prosím vyřiď všem že se stěhuju. S Matyášem ani s Klárou nemluvím a na Vítu nemám číslo tak ať to víš alespoň ty a řekneš jim to...

Schovala jsem mobil ať ho nemám úplně mokrý. Nebudu s nimi v jednom městě. Navíc máma to tu moc nemá rada ikdyž tu byla jen pár hodin. Když jsem tam jen tak seděla tak jsem uslyšela za sebou kroky. Rychle jsem se otočila a byli tam oni... Vita, Domča, Klára, Matyáš i Samo. Nevěřila jsem svým očím.. „Proč jste tady? " První věta co mě napadla.. „Četli jsme zprávu co jsi mi poslala a přišli jsme ti to rozmluvit... Nesmíš odejít, to prostě nemůžeš opustit nás jen tak, bez rozloučení a ještě k tomu rozhádaní.. " Řekl mi Vítek přímo do očí. „Už jsem se rozhodla, Klaro, řekni mi jak by si reagovala na to co se stalo mě s Matyášem? " Byla jsem ráda že přišli ale chci vědět co by udělala.. „To samé co ty.. Ale neopustila bych své nejlepší kamarády a neodjela od nich kilometry daleko.. " Řekla mi Klára a já už nevěděla co na to říct..