efekt motýlích křídel |Tom Holland FF|

12

Byl tu další víkend, přesněji sobota ráno, a Michelle už dobrou půl hodinu ležela v posteli a nemohla se dokopat k tomu, aby konečně vstala. Chvíli přemýšlela, že by si sem dala nějakou méně pohodlnou matraci, aby to vstávání bylo jednodušší, ale od té myšlenky hned upustila. A tak ležela dál, zírajíc z okna na město a na vzdálené moře, které Kalifornii obepínalo a jelikož nebylo až tak daleko, a studia stála na kopci, bylo na něj krásně vidět, což si užívala, protože doma takovouto možnost neměla. A jak se tak válela v těch měkkých peřinách, v pokoji osvíceném ranním sluncem, bylo jí tak krásně, že na chvíli zapomněla na všechny starosti a pochybnosti, které ji tu provázely.

Z myšlenek ji ale vytrhl mobil, který začal zvonit jako blázen a jelikož ho včera večer nešikovně nechala na stole, byla nucena vstát, což se jí vážně nezamlouvalo. Jakmile však došla ke stolu a přečetla si jméno na obrazovce, její nálada se znovu o sto procent zlepšila. Mobil proto zvedla a přiložila si ho k uchu, což ale neměla dělat, protože hned skoro ohluchla. 

"Ty si to fakt vzala!" ozvalo se zapištění, až se musela od mobilu odklonit, na tváři se jí však rozlil úsměv. 

"Proč bych to nebrala?!" zakřičela zpátky, aby dívku na druhé straně taky ohlušila. Ona však její snahu moc v potaz nebrala. 

"Ahoj zlato, tak ráda tě slyším" usmála se do telefonu Barbara, i když to ale Michelle nemohla vidět. Než stačila odpovědět, že ona ji taky, začala ji Barbara zaplavovat otázkami. 

"Tak co? Jak se máš? Jaký to tam je?" 

Michelle se pousmála a začala jí postupně odpovídat. "Už si tady připadám skoro jako doma. Začínám do toho všeho zapadat, lidi mě tu poznávají, zdraví a baví se se mnou a... jsem tu vážně šťastná" přiznala, protože to jednoduše byla pravda. 

"Já jsem šťastná za tebe" zapištěla znovu Barbara, ale hned poté zvážněla. "Ale vážně nám tu chybíš. Ty i Carol. Mimochodem vyřiď jí, ať mi laskavě bere telefon" 

Michelle se zasmála. "To víš, když ona je pravděpodobně s Andrewem, to na tebe nemá čas" 

"S kým?" reagovala pohotově dívka na druhém konci země. 

"Uf... dlouhá historie" vydechla Michelle, když jí došlo, že její kamarádka neví vlastně nic. 

"Teď je u tebe všechno dlouhá historie" rýpla si Barbara, ale chápala to. 

"Já vím. Ale slibuju, že až přijedu domů, všechno vám to do detailů vypovím" 

"Beru tě za slovo" ušklíbla se. "Kdy vůbec přijedeš?" 

Michelle se zamyslela, protože to sama nevěděla a aby byla upřímná, ani nad tím nepřemýšlela, za což se trochu zastyděla. 

"Noo... upřímně nevím. Ale asi až na Vánoce" vyhrkla první milník, který ji napadl. 

"Na Vánoce? Ale vždyť je září!" 

Michelle posmutněla. Věděla, že je teprve září, ale s tím, co se kolem ní teď dělo, to vážně jinak neviděla. 

"Hele teď vážně nejsem schopná ti to říct, protože teď do všeho zabíhám, rozjíždím svůj první projekt a... je toho prostě hodně" 

Barbara něco zamumlala a pak rychle změnila téma. "No a co Tom? Povídej, přeháněj" 

Michelle se usmála a sklopila pohled, což dělala velmi často, když o něm někdo mluvil. Už už chtěla začít vyprávět, ale její zpropadená mysl ji znovu připomněla něco, co ona samozřejmě věděla. "Noo..."