efekt motýlích křídel |Tom Holland FF|

21

Michelle sjela kritickým pohledem svou otevřenou skříň a po krátkém uvažování z ní začala vyhazovat náhodné kousky, které zůstaly ležet na posteli za ní. Občas. Ne vždy se totiž trefila, ale nijak ji to v tu chvíli netrápilo. Nesnášela balení. A nesnášela ho hlavně, když se měla odněkud vracet. Když třeba odjížděla na dovolenou, balení přímo milovala, protože jí slibovalo dva slunné týdny u moře. Když se ale pak měla vracet do šedivého předměstí nedaleko New Yorku, stala se z balení ta nejotravnější činnost. A právě teď se do New Yorku vracet měla. Vánoce se kvapem blížily a i když to teď tak nevypadalo, ona je nechtěla strávit v Kalifornii. Těch čtrnáct dní bylo prvním důvodem vrátit se domů a po čtyřech měsících znovu vidět svou rodinu a přátele. I tak se jí ale balilo s jistou nechutí. Zrovna cpala věci do cestovní tašky položené na stole, mimo které měla ještě na zemi otevřený kufr a vedle toho látkovou tašku v vánočními dárky, když se otevřely dveře a dovnitř vešla chodící vánoční nálada. A ne, Andrew to nebyl.

"Ahoj" vrhl na ni zářivý úsměv a lehkým kopnutím za sebou zabouchl dveře, načež se svalil na postel, která ani omylem nebyla jeho a ani omylem v ní neměl co dělat, ale tak nějak si sám udělil povolení. A kdo by mu oponoval, že? "Balíš?" dodal jako by to snad nebylo zřejmé.

Michelle byla ale až moc otrávená na to, aby mu poskytla nějakou sarkastickou poznámku a tak si jen povzdechla a otočila se na něj.

"Jo" odvětila jednoduše a opřela se o hranu stolu. "Ale je to trochu divný" přiznala, ale Tom na ni upřel nechápavý pohled. "Nechci odjíždět"

Tom se posadil do tureckého sedu, protože do teď ležel natažený přes celou postel s rukama pod hlavou, a věnoval jí milý úsměv. "Taky nechci aby si odjela" řekl, ale neznělo to nijak zvlášť smutně. Proč taky? Vždyť se měla za dva týdny vrátit, no ne? A on rozhodně není ten typ, co by brečel nad tím, že někoho pár dní neuvidí, i když to byl někdo jako ona. Vždyť byl zvyklý odjíždět i na několik měsíců.

Michelle se na něj podívala, načež mezi nimi nastalo krátké ticho, které ale zanedlouho přerušila.

"Ty jedeš domů?" zeptala se, když se k němu otočila zády, aby mohla pokračovat v balení věcí do tašky.

"Ne" odpověděl jednoduše, což ji zarazilo, ale hned pochopila, když pokračoval dramaticky lítostivým hlasem. "Zůstanu sám, na Vánoce, daleko od rodiny... Koupím si malý stromeček s jednou ozdobičkou a celý dny budu nasávat"

Michelle se rozesmála. "Tak jo, dobrý. Chápu. Chtěla jsem jen nadhodit téma" ušklíbla se na něj přes zrcadlo za stolem.

Tom se usmál a pak se jal jí odpovědět normálně. "Letím domů zítra ráno a fakt se tam těším. Neviděl jsem svoji rodinu ani nepamatuju. Až na Harryho a Sama, ale od Andrewovy oslavy to už je taky nějaký ten pátek"

"To mi povídej" přitakala a ani si nevšimla toho zaujatého pohledu, který na ni přes zrcadlo upřel.

"Ale přesto se ti tam nechce" podotkl trefně.

"Tak to není..." zakroutila ihned hlavou.

Nebylo to tak, že by domů nechtěla. Její rodina i kamarádi jí neskutečně chyběli a ona si nedokázala představit slavit Vánoce bez nich. Šlo ale o to, že... připadala si, jako kdyby odjížděla napořád. Jako by její nový život skončil a ona se vracela do toho starého. A i když to byla hloupost, bála se, že se už nebude moct vrátit zase zpět do toho nového.

Zatímco jí myšlenky běhaly hlavou, Tom si ji zaujatě a trochu starostlivě prohlížel. Vypadala, jako by ji něco trápilo. "Nad čím přemýšlíš?" zeptal se po chvíli, protože otázky typu děje se něco? nebo jsi v pohodě? byly prostě moc... normální? Nic neříkající? Divné? Prostě a jednoduše se mu nelíbily.