Táta vs. Harry

4.DÍL -Už to ví

Amy:

Harry mě políbil a já cítila, jak se to malé ve mně pohlo. Bylo to úžasné. Zase jsem se cítila jako před tím.

"Amy? Harry?"

A sakra. Tohle se nemělo stát, to nedopadne dobře.

"Tati, my ti to vysvětlíme." Odtáhla jsem se od Harryho a přešla jsem rychle k tátovi.

"A co mi chceš vysvětlit? Já už vše chápu. To dítě je jeho a podle všeho, jsem jediný, kdo o tom neví," křičel na mě. Harry ke mně přišel a snažil se ho uklidnit.

"Louisi, prosím, uklidni se. Ano to dítě je moje, ale já Amy miluju. Už skoro rok." A jaj. Tátovi začala vybíhat žíla na čele. To nebude dobrý. A taky, že nebylo. Už nic neřekl a začal do Harry tlouct, hlava nehlava.

"Tati. Tati, přestaň," křičela jsem, ale marně. Místo toho, aby přestal ho začal mlátit ještě víc. Když jsem se ho snažila od Harryho odtrhnout, dostala jsem ránu do břicha a spadla jsem na zem.

"Au," zaúpěla jsem bolestí a chytla se za břicho.

"Bože, Amy. J-já nechtěl." Přiskočil ke mně táta. Harry si otřel krev z obličeje a vytáhl z kapsy telefon.

"Vydrž, záchranka tady bude zachvíli." Klekl si ke mně Harry a chytl mě za ruku. Táta na něj hodil nenávistný pohled, ale vyrušila jsem je dalším výkřikem bolestí. Nevím, co se to děje, ale bolí to tak, že se bojím, abych nerodila. Když mě naložili do sanitky, Harry jel se mnou. Byl to takový frmol, že ho táta nestihl ani zastavit.

"Začala rodit. Musíme ten porod zastavit, je brzo," oznámil doktor ženě, která jela s námi. Ta kývla a podala mu injekční stříkačku. Chvíli po tom, co mi ji píchnul, ta bolest ustala.

"Povedlo se," oddechl si doktor. Zastavili jsme a oni mě pro jistotu ještě vzali na nějaká vyšetření. Když mě dovezli na pokoj, byl tam už táta i Harry. Každý byl v jiném rohu místnosti a nebavili se spolu.

"Amy, konečně," vykřikl radostně Harry a přiběhl ke mně. Dlouze mě políbil a potom si sedl na židli vedle mé postele.

"Tati," hlesla jsem a on se na mě ublíženě podíval.

"Tohle jsem od tebe nečekal, Amy, ani od tebe, Harry. Nechápu, že jste mi lhali. Harry, vždyť jsi o dvacet let starší," mluvil klidně, ale podle jeho očí to v něm vřelo.

"Lousi, já vím, ale já ji miluju, jako ještě nikdy nikoho jiného." Harry se postavil před tátu a ten mu dal pěstí.

"Tati," vykřikla jsme. Táta se na mě podíval se slzami v očích a potom odešel. Já začala brečet a Harry si sedl ke mně na postel. Z nosu mu tekla krev a pod okem se mu začínal vybarvovat pěkný monokl.

Louis:

Bože, nechápu jak mi to mohli udělat. Vždyť Amy je moje dcera, je jí teprve šestnáct a jemu je už třicet šest.

"Loui." Přiběhla zamnou El, když jsem přišel domů.

"Ty jsi o tom věděla?" zeptal jsem se jí a ona sklopila hlavu k zemi a nic neříkala.

"Tak věděla jsi to?" zakřičel jsem.

"Ano. Ale, Loui, oni se vážně milují." Tohle mě dopálilo úplně, hlavně od ní.

"Milují? Jak se můžou milovat, když on je o dvacet let starší? Proboha, vždyť jí je teprve šestnáct." Sebral jsem se a odešel jsem zase pryč. Šel jsem do parku, kde jsem si sedl na lavičku a se zavřenýma očima jsem přemýšlel.

"Loui, já… je mi to líto." Sedl si vedle mě Harry a já se na něj podíval.

"Proč? Proč Harry? Jak víš, že s tebou není jen kvůli penězům." Už jsem byl klidný. Amy byla vždycky hodná holka, ale v poslední době se dost změnila. Změnila se od smrti její matky.

"Loui, ona nejde po penězích. Proč taky? Vždyť jsi stejně slavný jako já a máš také peníze, tak proč by šla po penězích?" Harry měl pravdu. Ale pořád jsem na ně byl naštvaný. Je to moje malá holčička, která ještě není ani plnoletá.

"Víš, co, dělejte si co chcete, ale jestli za mnou přijde, že jsi jí ublížil, tak ti rozbiju hubu." Zvedl jsem se a odešel.

Amy:

Už uběhli čtyři měsíce od té doby, co táta zjistil, že jsme s Harrym spolu. Táta se mnou nemluví a s Harrym už vůbec ne. El mi říkala, že mám vydržet, že se to zase spraví, ale já už neměla sílu dál čekat. Harry pro nás dva koupil nový dům, do kterého jsme se hned spolu odstěhovali. Kluci nás varovali, abychom si dávali pozor před novináři, prý aby nezavřeli Harryho za zneužívání nezletilé. Je pravda, že někteří lidé, by to nemuseli pochopit. Před měsícem jsem měla narozeniny, už je mi konečně 17. Rodit bych měla každým dnem a budeme mít chlapečka. Strašně se na něj těším a Harry taky. I když je pravda, že je poslední dobou nevrlí a skoro vůbec není doma.

"Kde jsi byl?" stoupla jsem si před Harryho jen v županu a noční košili. Bylo půl druhé ráno a on zase přišel domů nalitej.

"S klukama v baru," řrkl a začal si zouvat boty. Jenže se tak motal, že se neudržel na nohou a spadl na zem. Už si tam chtěl ustlat a spát tam, ale já ho zvedla a pomohla mu do postele. Zase. Tohle je teď u nás na denním pořádku. Ale jinak je Harry zlatej. Se vším mi pomáhá a vždy se mi omluví. Já ho vlastně chápu. Potřebuje se taky odreagovat. Lehla jsem si do pokoje pro hosty, protože se Harry rozvalil přes celou postel a táhl z něj děsně alkohol. Ještě než jsem usla, jsem přemýšlela o tátovi. Jednou za měsíc mi zavolá, ale to je vše. Sice jsme se spolu pořád hádali, ale chybí mi.