Táta vs. Harry

9.DÍL -Nehoda

Nasedla jsem do letadla a malého s autosedačkou jsem položila na vedlejší sedačku. Byla jsem připravena začít nový život. Ale na svou starou rodinu nehodlám nikdy zapomenout. Nechci zapomenout ani na ty hezké chvíli, které jsme spolu s Harrym zažili. Chci jen zapomenout na to ošklivé, co mi provedl.

Dan:

"Její věci jsou pryč a ona s malým také," Křičel na mě Liam. Když jsme se vzbudili, Amy nikde nebyla. Až teď jsem si všimla obálky, která ležela na stole.

"Li, pojď sem," Zavolala jsem na něj a začala si číst dopis, který byl v té obálce. Ne, přeci nemohla jen tak odjet. Podala jsem ho Liamovi a šla si sednout na gauč. Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Dan, ona se vrátí." Objal mě Liam a potom šel volat Louisovi.

Amy:

"Zdravím slečno Tomlison. Tady máte klíče od vašeho bytu." Usmál se na mě správce domu, ve kterém jsem si koupila menší byt.

"Dobrý den. Děkuji, že jste byl tak laskav a byt mi dal hned k dispozici." Mile jsem se na něj usmála a on jen mávl rukou.

"Ten byt je už léta volný a navíc, vy ho potřebujete, přeci bych vás a toho malého nevyhodil na ulici." Zasmál se a odešel. Vešla jsem do svého nového bytu.

"Nový začátek," Řekla jsem si, když jsem za sebou zavřela dveře od prázdného bytu.

O 6 měsíců později:

Thommy už začal lézt, a tak teď nemůže nikde zůstat sám. Je strašně rychlý, a když jen na malinkou chvilku se otočím, už je někde úplně jinde. Zrovna sedím na gauči a čekám, než přijde chůva. Musela jsem začít chodit do práce. Táta mi sice peníze chtěl posílat, ale já to odmítla. Nechtěla jsem být na nikom závislá a také jsem mu nechtěla přidělávat starosti. Harry mi stále volá tak desetkrát denně. Nechci s ním, ale nikdy mluvit. Bytem se ozve zvuk zvonku a já letím ke dveřím otevřít.

"Ahoj," Usmála jsem se na Kate, šestnáctiletou dívku, která hlídá Thommyho. Je to dcera mojí sousedky, ale hlídá často svého synovce, tak se nabídla, že bude hlídat i Thommyho.

"Ahoj, tak kdepak je?" Usmála se a já jí pomohla sundat kabát. Přeci jen už je konec listopadu.

"Spinká v pokojíku. Ještě jednou děkuju, že jsi přišla tak narychlo. Zavolali mi z práce a Thommy se mnou dnes nemůže," Řekla jsem omluvně a brala jsem si svůj kabát. (média)

"Už jsem ti říkala, že je to v pohodě. A už běž, ať nepřijdeš pozdě." Šťouchla do mě a já odešla. Díky tomu, že všichni ví, kdo je můj táta, a že mě nechal splnoletnit, mám řidičák. Nasedla jsem do auta a vyjela do práce. Pracuju jako novinářka a zrovna píšu článek o jedné továrně tady v Miami, která vypouští toxický odpad do moře. Do práce musím jet ostrými zatáčkami a lesem a teď ,když je to namrzlé, snažím se jezdit velmi pomalu a opatrně. Bohužel jsem asi jediná, protože proti mně vyrazilo auto a já strhla řízení na stranu. Bohužel tam byl sráz a moje auto se kutálelo dolů. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přetrhl se mi bezpečnostní pás a já vylétla předním okénkem ven. Kutálela jsem se dolů z kopce a zastavila jsem se až před velkou borovicí. Všechno mě bolelo. Bylo už trochu sněhu a i ta troška byla zbarvená mojí krví. Hlava mi třeštila a já měla pocit, jakoby se mi měla rozskočit. Bolela mě noha, břicho a žebra. Každý nádech mi způsoboval ještě větší utrpení. Sáhla jsem si na tvář a zjistila jsem, že mi po tváři stéká potůček krve. Začala se mi motat hlava, vše jsem viděla rozmazaně a nakonec jsem omdlela.

Harry:

Už je to půl roku, co Amy ode mě odešla. Jsem strašnej idiot, že jsem ji nechal odejít. Zapnul jsem televizi, ke které jsem si vzal pivo a koukal jsem se na zprávy.

"A teď jedna aktuální novinka z Francie z malého městečka Toulon. Dnes ráno se zřítila mladá řidička se svým autem z útesu, když jela po namrzlé silnici a v protisměru jelo auto. Auto se našlo zdemolované na konci útesu, ale dívka se stále pohřešuje. Podle našich infomací se jí přetrhl bezpečnostní pás a ona spadla z dalšího útesu. Dívku stále hledají, ale nedávají jí moc šancí na přežití. V místě kde se zřítila je teplota okolo nuly a v noci klesá i pod bod mrazu. Podle dalších informací měla dívka půlročního syna, který byl v době této tragické nehody se svou chůvou. Vzhledem k tomu, že dívka ještě není plnoletá, vám nemůžeme ukázat její fotografii," Řekl reportér a mě se zastavilo srdce. Podle popisu to sedělo na Amy, ale já doufal, že to není ona. Vzal jsem do ruky telefon a chtěl jsem zavolat Louisovi, ale telefon mi začal v ruce vyzvánět. Podíval jsem se na volajícího, Louis.

"Stalo se něco?" Zeptal jsem se vyděšeně.

"Amy měla nehodu. Teď mi volali." Řekl Loui roztřeseným hlasem. Panebože, jen to ne. Proč ona.

"Bože, mluvili o tom v televizi?" Zeptal jsem se opatrně.

"Jo. Musíš přijet na letiště. Letím za ní a chci, abys letěl taky," Řekl a já neváhal ani chvíli a souhlasil jsem.

Francie:

"Zdravím, vy musíte být pan Tomlison a pan Styles." Na letišti na nás čekalo auto, které nás mělo dovést až k místu, kde měla Amy nehodu.

"Ano to jsme my," Řekl jsem, protože Louis nebyl schopný slova. Nasedli jsme a vyjeli.

"Loui, neboj , najdeme ji." Snažil jsem se ho nějak uklidnit.

"Jo, najdeme. Ale nebýt tebe, tak tady nebyla a nic z toho by se nestalo," Zakřičel na mě. Měl pravdu. Nebýt mě, mohla být teď doma v Londýně.

"Máš pravdu, je to moje vina, ale hádky jí teď nepomůžou." Snažil jsem se znít klidně, ale ve skutečnosti jsem o ní měl strašný strach. Přijeli jsme tam za dvě hodiny. Čekal tam na nás už místní šerif Gonger.

"Zdravím." Podal nám ruku, když jsme vystoupili.

"Našli jste ji už?" Zeptal se Louis. Šerif se zatvářil smutně a pak promluvil.

"Ještě ne, nasadili jsme všechny psy, které máme k dispozici, ale pátrání nám stěžuje strmý terén."

"Dobře, tak nám řekněte kde a my vám pomůžeme hledat," Řekl Louis. Zněl rozhodně a odhodlaně. Má o ní strach, stejně jako já. Thommy je teď v kojeneckém ústavu a já si tam pro něj odpoledne pojedu.

Už jí hledáme snad pět hodin a stále nic. Psi vždycky zavětří její stopu, ale kvůli připadajícímu sněhu ji vždy ztratí.

"Tak pánové, pro dnešek pátrání ukončíme. Začíná se stmívat a začíná znovu sněžit. Vrátíme se sem ráno," Ozval se šerifův hlas.

"Já to nevzdám." Otočil jsem se na Louise, který zakýval souhlasně hlavou. Zůstali tu s námi dva policisté, kteří nám pomáhají. Hledáme už hodiny, ale stále nic.

"Už by jsme měli jít. Nejde vidět na krok a začíná být ještě větší zima. Pojďte ať nenastydnete," Promluvil jeden z policistů.

"Já nikam nejdu," Řekl jsem rozhodně.

"Harry, neblázni. Pojď do hotelu, hned ráno se sem vrátíme." Položil mi ruku na rameno Louis.

"Ne, já tady zůstanu. Vy běžte," Řekl jsem. Ještě chvíli mě přemlouvali, ale nakonec tedy šli a já tu zůstal sám. Opřel jsem se o kmen stromu a svezl jsem se po něm dolů.