The Hogwarts princess

The detencion

Vypráví Anne
"Kolik vám je?! Pět?!," praštil Remus naštvaně do stolu. To bylo poprvé, kdy jsem se ho doopravdy bála. Ale s Dracem to moc nehlo.

"Posledních pár dní na sebe štěkáte jako dva psi! To se nemůžete chovat jako dva lidi, kteří se možná nemusí, ale nemusí dělat problémy?! A pak na sebe rovnou před všema na sebe vytáhnete hůlky?! Máte vůbec tušení, co jste provedli?!," pokračoval v proslovu.

Na chvíli se rozhostilo ticho, které ale znovu prolomil Remus: "rozdělili jste nebelvírské a zmijozelské studenty a poštvali je proti sobě! Místo toho, aby se stmelovali se teď dohadují o vašich pitomých hádkách!"

Bezmocně jsem vstala z křesla, na které jsem seděla a rozhodila rukama: "jenže já nemůžu za to, že se chová jako idiot!" "Sedni si Anne," zabodnul se mi do očí. Věděla jsem, že to myslí vážně, protože mi řekl pravým jménem. Draco nad tím jen protočil oči. Znovu jsem se posadila.

Remus se po chvíli uklidnil a znovu si civilizovaně sednul. Opřel si lokty o desku stolu a narovnal se v zádech. Možná nevypadal jako typický učitel, ale o to větší z něj měl člověk respekt, když ho viděl takhle naštvaného. Když se uklidnil, zase jsem ho poznávala. Znovu jsem se nadechla, protože jsem nějak zapomněla dýchat, když se na mě tak naštvaně díval.

"Pane profesore, věřte mi, že kdybych nemusel, tak se s ní nehádám," opřel si hlavu o pěst Draco. Ten byl nejspíš na průšvihy zvyklí, proto se Remuse nebál. Prostě seděl v křesle, natočený směrem k nám a loket si opíral o křeslo. Neuniklo mi, že se na mě krátce podíval. Musela jsem si odfrknout a podívat se na druhou stranu.

"Kdyby mi tohle tak stačilo pane Malfoyi. Jenže vaše hádky už mě nebaví. Anne je tady více dva týdny a stále dokola musím řešit, že se hádá s vámi," mluvil k Dracovi.

Draco se uvelebil na křesle trochu pohodlněji. Upřímně, když ledabyle seděl na křesle a jen měl položené ruce na opěradlech, vypadal docela hezky. Když pominu, že mluvím o něm. "Řekněme, že je Anne velmi temperamentní," poznamenal a podíval se na mě. Ne že by na mě jenom přesměroval pohled. Ne. Otočil na mě celou hlavu a i když domluvil, stále na mě zíral.

"Nebojte pane Malfoyi. Já už pro vás trest vymyslel," řekl mírně Remus. Draco ode mě odlepil pohled a znovu sledoval profesora, který stále působil naštvaně, ačkoli mluvil úplně klidně.

"Vy a slečna Smithová spolu strávíte noc."

To se Draco vzpamatoval a vstal prudce ze židle, stejně jako já. "COŽE?!," řekli jsme oba najednou. To bylo už podruhé, co jsme řekli stejnou věc.

"Ne ne ne, to nepřipadá v úvahu!," protestovala jsem. Draco mě podpořil: "já s ní nestrávím noc! V žádném případě nebudu s touhle špinavou šmejdkou trávit noc!"

"Tak naposledy, já nejsem mudlovského původu," sykla jsem na něj.

"Když uvážím všechna fakta, je to pro vás nejlepší řešení. Třeba se pak budete chovat normálně," vstal pro změnu Remus. Já se zase posadila, ale Draco byl tak rozrušený, že ani Remusův ostrý pohled ho nedokázal posadit.

"Nedonutíte mě, abych s ní byl celou noc," hájil se Draco. Remus se tomu zasmál: "ba naopak Draco! Mám klíč od vašeho pokoje. Když jsem tenhle trest vymyslel, nechal jsem si vyrobit kopii. Takže VY máte teď 15 minut na to, abyste vyhnal své spolubydlící do jakéhokoli jiného pokoje. Váš pokoj zůstane prázdný pro vás a pro Annie," rozhodl a gestem rukou naznačil ať odejde. Draco si lehce odfrknul a odešel pryč.

Teď jsem pro změnu vstala já: "tohle mi nemůžeš udělat Remusi." Znělo to spíš prosebně než naštvaně. "Zklamala jsi mě Annie. Bohužel nemůžu nic jiného pro tebe udělat," řekl rozhodně a zároveň i smutně Remus. Pak se hluboce nadechl. Ten pohled, kterým se na mě díval, doslova mě ničil. Zevnitř. Jakoby mi říkal: zklamala jsi mě, už ti to nemůžu odpustit. A mě došlo, že jsem ho opravdu zklamala.

Šla jsem k němu a sladce ho obejmula. On mi objetí opětoval a já jen špitla: "mám tě ráda strýčku Moony. A jestli to musí být, nějak to vydržím."

"Jsi hodná holka, prcku. Tohle dokážeš," zašeptal mi do vlasů. Pak jsem se vymanila z jeho objetí a letmo se na něj usmála.

"A teď běž říct Hermioně, že dnes nebudeš spát ve svém pokoji. Vezmi si potřebné věci a za 15 minut se sejdeme před zmijozelskou kolejí."

"Rozkaz pane," a s těmito slovy jsem odešla z jeho kabinetu pryč.

Tohle bude opravdu dlouhá noc.