The Hogwarts princess

An older brother

Vypráví Anne
Poté, co jsem se znovu probudila u Draca, měla jsem už na posteli připravené oblečení. Konkrétně Dracovu čistou mikinu a teplákové kraťasy. Obojí mi bylo celkem velké, ale vůbec mi to nevadilo, protože celý zmijozel byl v podobném stavu jako já a ostatní mě zatím neuvidí.

"Chceš doprovodit do pokoje nebo to zvládneš sama?," pustil mou ruku, když už jsem byla schopná vstát. "To už se mě chceš zbavit?" Draco se usmál a podíval se do země: "ne, ale mám ještě něco na práci a nechci tě tu nechávat samotnou."

Udělala jsem na něj psí oči a se slovem: "aww," jsem se mu pověsila na krk. Draco se upřímně zasmál, nedělalo mu problém, když po něm někdo jako já lezl. Teda, ano ohnul se, ale stejně. "Víš, že jsi můj nejlepší kamarád žejo?," zašeptala jsem mu do ucha a přetočila se na jeho záda. "Jako lepší než Fred a George?," divil se. "Myslíš George a Freda? A jinak jsi na stejno."

Draco se rozesmál a se mnou na zádech vyšel z pokoje. "Co na tom záleží v jakém pořadí je jmenuju?," ptal se, zatímco pomalu slézal schody. Bylo cítit napětí jeho těla, nechtěl spadnout se mnou na zádech. Já se bála, takže jsem se k němu přitiskla ještě víc. "Princezno...já bych...rád ještě...ehh...někdy...dýchat," lapal do dechu komicky a já svoje sevření malinko povolila. Cítila jsem, jak nechal svým tělem proudit hluboký nádech.

"Ano záleží na tom," pípla jsem a nevědomky hodila vlasy ze svého culíku do jeho obličeje. Na moment se zastavil, ale pak odfoukl tak jeden pramínek mých vlasů. Uvědomila jsem si to a odhrnula je pryč.
"Promiň," špitla jsem mu do ucha.

"Princezno přestaň se mi omlouvat," podíval se na mě, zatímco mě sundaval ze svých zad. Poslušně jsem slezla. Když jsem konečně cítila pod nohama pevnou zem, pustila jsem ruce z jeho krku a usmála se na něj.

"Co máš teď tak důležitého na práci?," naklonila jsem roztomile hlavu na pravé rameno a chytila lem velké modré mikiny a narovnala ji tak, aby mi byla do půli stehen.

"Jak můžeš nosit tak velký oblečení?," prohodila jsem jen tak letmo a Draco se nad tím ušklíbl. Když se konečně přestal šklebit, řekl: "musím to tu uklidit. Než se někdo uvelí k tomu začít, tak to udělám já."

Draco se dal do pohybu, ale já mu skočila do cesty:
"já ti pomůžu." "Fajn, když myslíš," mykl rameny.

Chvíli jsme v tichu uklízeli úplně prázdnou společenskou místnosti. Bylo to příjemné, slyšet ticho. Pak jsem došla k base s alkoholem, ve které bylo ještě hodně flašek. "Kam s tím?," ukázala jsem na ní. Draco mě nasměroval k popelnicím, které jsou za zámkem.

Snažila jsem se basu vzít, ale byla na mě moc těžká, takže jsem jí neodlepila od země. Draco se všimnul mého snažení a rychle ke mně doběhl: "hele maličká, budeš mít kýlu. Já vezmu tuhle krabici a ty vezmi tamty použitý kelímky." Přikývla jsem na souhlas a sledovala, jak Draco zabírá svaly a jedním tahem bednu zvedl. Nechápala jsem to. Ale při pohledu na jeho svaly...zírala jsem na něj dokud neodešel pryč. Dost jsem se divila, že si toho nevšiml.

Po asi dvou hodinách byla místnost zpátky v původním stavu. S Dracem jsme to zvládli sami. Atmosféra už byla trochu povolnější. Povídali jsme si o všem možném a stále měli témata do hovoru.

Když jsme se uklidnili po dalším záchvatu smíchu, tak jsem se mu podívala hluboko do očí. Měla jsem v hlavě jednu otázku, na kterou se ptám každého, komu nějakým způsobem věřím.

"Draco?," podívala jsem se na něj klidně. "Anne?," usmál se. "Můžu mít otázku?" "Cokoli," neshodil úsměv.

"Kdy ti došlo, že s tebou není něco v pořádku?"

Draco to nejdřív nechápal, ale pak to pochopil. "Ani nevím, bylo mi asi pět a otec mě chtěl naučit nějaké kouzlo. Když se mi povedlo, došlo mi, že asi nejsem normální dítě."

Pokývala jsem hlavou: "v pěti letech? Máš náskok." Draco se lehce zasmál a přesměroval mou otázku proti mé osobě.

"Když mi bylo osm, máma mě nechala doma s mým starším bratrem," začala jsem.

"Ty máš bratra?," vykulil na mě oči.

Pohlédla jsem do země a snažila se zatlačit slzy. Draco to poznal a přisedl si ke mně blíž. "Co se děje princezno?" Utřela jsem si malé slzy. "Můžu ti věřit?" Draco kývl a čekal na mou odpověď.

"Můj bratr byl starší asi o pět let. Byla jsem s ním doma sama. Bylo otevřené okno a mě z něj vyketěl můj papoušek. Já byla malá a chtěla jsem vyskočit za ním. Ale brácha mě odstrčil a z okna vypadl sám. Nikdy nikdo ho už neviděl."

"On...," znejistěl. "Všichni si myslí, že je mrtvý, ale já si to nemyslím."

"Proč?," vyptával se. "Jednou doma, když jsem byla starší, jsem našla krabici. Otevřela jsem jí a byl v ní vzkaz od něj a další krabička. Říkal, že to nesmím nikdy nikomu dát a schovat to. Taky jsem to udělala."

"Co bylo v té krabičce?"

Polkla jsem na sucho. "Ta krabička nešla otevřít. Musela jsem si s tím hodně pohrát. A...v té krabičce bylo něco, co nevím kde vzal, ale nesmí se k tomu nikdo dostat. Nikdo."

Draco čekal na vysvětlení. "Diadém Roweny z Havraspáru."

Draco zalapal po dechu. Chápal vážnost situace. "Anne k tomu se nesmí nikdo nikdy dostat," pohrozil. "Já vím!"

"Draco tohle nesmíš nikomu říct nebo ohrozíš nejen moje ale i tvoje bezpečí!," vzala jsem ho za ramena, abych tomu dodala na vážnosti. Draco mě uklidnil s tím, že on to rozhodně říkat nebude.

"Kde to je?" "Schované. Dobře schované, nikdo se k tomu nedostane," ujistila jsem ho.

"Takže to znamená, že tvůj bratr...," vstal. "Je potomek Roweny z Havraspáru. Vzdálený."

"Ale to ty musíš taky," vyjekl. Trochu panikařil.

"Já ne! Jsem v nebelvíru pamatuješ?!" Draco mě pochopil. Nejsem dědička diadému, ale mám ho na svědomí. Ale ukryla jsem ho dostatečně. Nikdo ho nenajde.

A navíc se do havraspáru nehodím. Nejsem jako moji rodiče, nejsem typická havraspárská. Naopak. Já perfektně zapadám do nebelvíru. Možná proto právě nejsem v havraspáru....