Vypráví Anne
Posledních pár dní jsem byla strašně ve stresu. Když jsem nebyla ve třídě, ležela jsem v posteli ve svém pokoji. V podstatě s nikým jsem moc nemluvila a jediné co jsem dělala, bylo přemýšlení.
Co když se jim opravdu stalo něco špatného?
Protože pokud ano, neodpustím si to. Proto jsem poslala otci sovu, ale můj dopis byl doručen zpět. Tak jsem napsala dlouhý dopis Remusovi, protože jsem věděla, že on mi odepíše. Ano, odepsal. Ale na celou popsanou A4 odepsal jen větu:
všechno je v pořádku, nedělej si s tím starosti prcku. Snad se brzy vrátím a vysvětlím ti to.
Remus
Uklidnilo mně to, ale nestačilo to, abych se vrátila zase zpátky do normálního života. V tomhle stavu jsem už byla celkem dlouho. Ale rozhodla jsem se, že si půjdu vyjít ven. Byla jsem s holkama ve městě a celkem jsem si to užila. Ale stačilo mi to na to, abych se mohla zase vrátit do postele.
A víte co bylo nejhorší? Že mi všichni koukali na krk a chválili mi můj náhrdelník. Což nezní tak špatně, že? Jenže mi pak došlo, co znamená, že ten náhrdelník nosím na krku zrovna já.
"Annie neměla by ses tím stresovat," položil mi ruku na záda Ron. Toho jsem upřímně dlouho neviděla a chyběl mi.
Našel mě, když jsem seděla ve společenské místnosti. Bylo asi šest večer a všichni byli na večeři. Já ale neměla hlad, tak jsem si jen sedla do křesla naproti krbu a hrála si s tím náhrdelníkem v ruce. Ron šel čirou náhodou kolem a zastavil se na pokec.
"Myslíš? Jaký by ti to bylo, kdyby ti najednou přišlo poštou něco, na co tvoje máma nebo táta nedali dopustit? Já nevim co se děje a...," vysvětlovala jsem trochu podrážděně. Ale Ron mi do toho skočil: "a možná proto by ses tím neměla stresovat ne?"
To co řekl mělo něco do sebe. Ron byl vždycky ten vtipný. Nenapadlo by mě se mu svěřit. A už vůbec by mě nenapadlo, že by mi mohl tak jednoduše pomoc.
Zírala jsem na něj, nejspíš bylo vidět, že jsem hodně překvapená. "Tyjo Rone...díky. Fakt jsi mi pomohl!," rozveselila jsem se upřímně. Ron se tomu hodně zasmál. Věnoval mi velké upřímné objetí. Bylo na něm vidět, že je rád, že mi pomohl.
"Promiň, ale nebude ti vadit když se půjdu najíst? Než mi to tam ty nenažranci všechno sní!," teď jsem si nebyla jistá, jestli vtipkoval nebo ne. "Ne, běž!," odehnala jsem ho rukama pryč. "No počkej a ty nejdeš?," divil se a zakroutila jsem hlavou. Mykl rameny, zamával mi na rozloučenou a šel dveřmi pryč.
Nebo respektive chtěl. S někým se srazil ve dveřích. Ani jsem se za hlasem neotáčela, nejspíš to byl nějaký student prvního ročníku, který zapomněl vstupní heslo.
"Co tu chceš?," uslyšela jsem zamumlání, ale odpověď už ne. Ron se s tou osobou chvíli dohadoval, ale pak se urazil, pustil ji dovnitř a šel na jídlo. Osoba se tomu zasmála a byla uvnitř. Měla namířeno do pokojů, ale z ničeho nic se zastavila.
"Annie?," uslyšela jsem svoje jméno. Neotočila jsem se, ale osoba si přisedla na vedlejší křeslo. To mě donutilo se na ní podívat.
"Draco, panebože co tady děláš?! Jestli tě tu najde tak jseš v prdeli je ti to jasný?!," začala ksem panikařit a stoupla si. Chtěla jsem ho odvléct aspoň k sobě do pokoje. Ale on mi položil ruku na stehno. Mým tělem projela husina a ze žaludku se rozletělo asi miliarda motýlů do každého koutku mého těla. Sakra, jak to ten kluk dělá?
Abych zakryla svoji překvapenost, tak jsem si sedla zpátky čelem k němu, ale do očí jsem se mu nekoukala. Koukala jsem do klína. Čekala jsem co udělá. Sundal svou ruku z mé nohy a vzal moje ruce do těch jeho. Měl ledové ruce, tak jako vždy. A zase jsem cítila chlad, který z nich sálal.
"Princezno co to děláš? Mám o tebe strach," zašeptal do vzduchu. Ráda bych řekla, že jsme v celé místnosti byli úplně sami. Všechno co zašeptal, jsem zřetelně slyšela. Bylo tu hrobové ticho, které narušovalo jen praskání ohně.
"Tvoje ruce...jsou ledové," oznámila jsem šokovaně, ale taky jsem to řekla potichu.
"Neodbíhej od tématu. Annie já tě dneska neviděl ani na snídani, ani na obědě a teď ani na večeři. A ve třídách jsi jenom seděla jako bez života a hned po hodině někam vždycky zmizíš. Princezno co se děje?"
Při těch slovech mi srdce poskočilo. Draco teď ukázal, že mu na mě opravdu nějaký způsobem záleží. A když jsem ještě byla v tom stavu, kdy jsem se bála o svoje rodiče....regulérně jsem popotáhla a omylem upustila neposednou slzu, která mi stekla po tváři.
Podívala jsem se na něj a i on na mě. "Sakra Anne vypadáš hrozně," zvtipkoval a já se uchechtla a utřela si slzu. "Kdy jsi naposledy spala?" Na tuhle otázku jsem neodpověděla. Nevěděla jsem, co chce slyšet. Poslední minimálně dvě noci jsem toho naspala minimálně. Poslední noc jsem nespala snad vůbec.
Jednoduše mi spadl úsměv a všechen můj temperament mě opustil. Draco viděl, že se asi něco děje a podíval se na mě. Čekal, že mu pohled oplatím, ale já neměla sílu odtrhnout oči od našich rukou.
Všimnul si, že mě stále drží za ruce. Jednu rozpojil a podepřel jí mojí bradu a zvedl ji nahoru. Takže teď už jsem mu koukala do očí. A jak jsme si tak koukali do očí, ucítila jsem, jak mi vyschlo v ústech.
"Co se stalo?," zeptal se opatrně. Hluboce jsem polkla. "No tak Anne mě to můžeš říct," řekl trochu hlasitěji. Ale nekřičel na mě. Ani náhodou. Spíš to řekl výrazněji, aby mi zdůraznil, že to myslí vážně.
Tím návalem důvěry a tlaku jsem mu všechno řekla. Všechno, co se stalo. O mých rodičích, náhrdelníku a Remusovi. O všem, co se dělo.
Teď věděl všechno. A měl pro mě pochopení. Věděla jsem, že to nemá zrovna lehké. Naopak. Říkal mi o jeho životu, rodičích...o všem. Vlastně, i to, že nedokáže vytvořit patrona, je něco, co mě zabolí u srdce. Je mi ho líto. A možná to bylo poprvé, co mi přišlo, že mě někdo chápe.
Vstal z křesla, pomohl mi taky vstát. A pak udělal něco, co jsem absolutně nečekala...
Obejmul mě. Věnoval mi jedno velké medvědí objetí, které mi pomohlo jako nikdy. A já nehodlala z toho objetí vycouvat pryč....
ČTEŠ
The Hogwarts princess
Fiksi Penggemar"Jsi idiot Draco Malfoyi!," řekla jsem v polospánku. "A ty jsi nádherná Anne Smithová," zašeptal a políbil mě do vlasů. -------- Anne Smith si myslela, že je normální dívka, která studuje v Londýně a její život je úplně stejný jako život jakékoli...
