The Hogwarts princess

The necklace

Vypráví Anne
Už byl listopad. Blížily se Vánoce. Těšila jsem se, že půjdu zase zpátky domů, do Londýna. I když se mi v Bradavicích strašně moc líbilo.

Našla jsem si partu svých přátel. Třeba bráchy, které jsem nikdy vlastně neměla, Freda a George Weasleyovi. Svoje nejlepší kamarády Harryho a Rona a taky Hermionu s Ginny. Svého školního parťáka Nevilla, který se mi začal čím dál více otevírat.

A pak tu byl Draco. Vlastně ani nevim, kdo pro mě je. Jak jsem říkala, když jsme byli sami, byl se mnou v pohodě. Někdy byl takový tajemný a to mi dělalo husí kůži a častokrát i motýlky...jindy byl vtipný a dokázal mě tak moc rozesmát, že jsem měla křeče v břiše. Nevím, co to je, ale baví mě to.

Remus se stále nevracel. Už byl v Londýně hrozně dlouho a ani mi neposlal žádnou sovu, nic. Začala jsem o něj mít trochu strach. Nedávno před tím, než odjel byl totiž úplněk. Třeba něco zlého provedl. Kdo ví.

Co bylo ale hodně nové a popravdě mě to hrozně děsilo, byl Blaise. Blaise Zabini. Aby jste mě nechápali špatně, já ho znala. Ale poslední dobou se na mě kouká takovým divným výrazem, vždy když jdu okolo něj tak si třeba líže ret a další divná gesta. Taky se snaží se mnou často mluvit, jenže já s ním mluvit nechci. Je strašně divný a slyšela jsem, že je to vyspělý lamač srdcí. Připadal mi hodně zvláštně.

Každopádně. Seděla jsem v rohu chodby. Venku byla velká zima a navíc pršelo. A jak strávit takový den? Čtením. Já osobně ráda čtu, jenom na to musím mít náladu. Což jsem dneska měla.

Jak jsem řekla, sedla jsem si do rohu chodby. Byla jsem celkem nenápadná, nikdo si mně nevšiml. Teda asi první hodinu. Okolo čtvrté hodiny se na tel chodbě začali schromažďovat lidi, protože nejstarším ročníkům končila poslední hodina.

"Můžu k tobě?," poklepal mi někdo na rameno. Koukla jsem se, kdo to je. Vedle mně klečel Harry s úsměvem na tváři. Ještě trochu jsem se smrskla a poklepala na místo vedle sebe.

"Proč tady sedíš na podlaze? Proč si nečteš třeba v pokoji?," vyptával se. Zavřela jsem knihu: "na pokoji jsem toho už přečetla hodně. Potřebuju nové místo." "Ale proč chodbu?," nechápal Harry. "Asi jsem zatím nenašla nic lepšího," vysvětlila jsem s posměškem. Musela jsem znít jako magor, ale ti, kteří čtou tak moc jako já mě určitě pochopí.

"Tuhle jsem už čet. Nakonec umřou oba dva," ukázal na knihu, ale když jsem mu věnovala zlomyslný pohled, zakryl si ústa rukou. Došlu mu, že mi právě vyspoileroval celou knížku. Takže jsem jí jednoduše vzala a praštila ho s jím po hlavě.

"Sakra Harry! Jsi v šestym ročníku a nedokážeš pochopit, že když člověk knížku čte, tak nechce znát konec?!," křikla jsem po něm, ale jemu to přišlo k popukání. "Vždyť už jsi stejně na konci," hájil se.

Takhle jsme se ještě nějakou dobu dohadovali, než mi došlo, že bych se měla jít na pokoj aspoň převléknout. Bude večeře a já seděla v rohu chodby v džínech a volné mikině. Takhle na večeři jít nemůžu!

Harry vstal první a pomohl mi galantně vstát. Poděkovala jsem a ohlédla se po chodbě. Bohužel, směrem, kterým jsem šla já, stál Blaise. Polkla jsem na prázdno a chytla Harryho za zápěstí.

"Au, máš pevnej stisk," promnul si zápěstí druhou rukou. Otočila jsem se na Harryho a podívala se mu do očí: "tam je Blaise. Nechci jít okolo něj sama. Můžeš jít se mnou? Prosím." Harry se podíval na chodbu a uviděl Blaise, jak se opírá o zábradlí a povídá si se svojí partičkou. Aneb Draco, Pansy, Grabbe, Goyle a další nemehla.

"Annie nic ti neudělá když je tam Malfoy," ujistil mně. "Proč myslíš?," dovolila jsem se zeptat. Harry mykl rameny: "je tvůj kamarád ne?" Přikývla jsem na souhlas. "Fajn, takže by tě měl bránit ne? I když si furt zvykám, že se bavim se stejným člověkem jako Draco." Nad tím jsem se musela zasmát, ale znovu jsem ho poprosila, aby šel se mnou.

Taky že nakonec šel. Už už to vypadalo, že kolem nich projdu bez povšimnutí, ale pak se na nás Blaise otočil. "Hej Smithová," slyšela jsem za sebou, ale než jsem stihla zareagovat, ucítila jsem štiplavou bolest. Ten bastard mě plácnul přes zadek.

Lekla jsem se, tak jsem re rychle otočila a zalapala do dechu. Ale Harry byl rychlejší než já a schoval mě za sebe. Stál tak před ním a bránil mně vlastním tělem. "Nesahej na ni," štěkl po něm Harry. Pak se z davu zmijozelských vynořil Draco a stoupl si vedle Harryho, ale byl k Blaisovi výrazně blíž. Vzal Blaise za mikinu, zvedl ji a podíval se mu agresivně do očí: "co si to dovoluješ ty bezcenej kreténe!"

Draco mu chtěl něco udělat. Ale Harry měl rozum. Zastavil ho a vyslovil jeho jméno. Draco na to zareagoval. Nejdřív se podíval na Harryho a pak na mě. Pustil Blaise a podíval se na mě. "Jsi v pohodě?," obával se o mně. "Jo, jenom mě plácnul přes zadek, to nic není." Při té poznámce Harry střelil po Blaisovi hodně naštvaný pohled. "Zatím," dodal Draco.

"Pottere, dovedeš ji na pokoj?," mluvil na Harryho. To byl zajímavý moment. Proč? Draco a Harry spolu nikdy nevycházeli. A troufám si tvrdit, že spolu nikdy nemluvili z očí do očí bez toho, aby si nadávali navzájem. Teď jim šlo o to samé. O mě. To bylo frustrující, ale zároveň mi dělalo fakt obrovskou radost, že se mi podařilo je sjednotit, alespoň v tomhle dohromady.

Harry přikývl a podíval se na mě. "Díky za obranu Draco," poděkovala jsem a šla už s Harrym pryč.

"Proč to sakra udělal?!," rozčilovala jsem se na svém pokoji, prozatím co Harry seděl na Hermionině posteli, společně s její vlastnitelkou, která se snažila pochopit situaci.

"Promiň Annie, ale v těhlech džínech si o to přímo říkáš," řekla opatrně Hermiona. To jsem upřímně nečekala. Ihned jsem běžela k zrcadlu a začala prohlížet svoje pásové obtáhlé džíny. "Co je na nic špatně?," zeptala jsem se nechápavě. "Hermiona má pravdu. Tady v Bradavicích je trochu jiná móda než v Londýně. Ale oni si zvyknou."

Chvíli jsme si ještě povídali. Pak ale Harry upozornil na čas a už se chystal k odchodu. Já se chtěla převléct, ale uviděla jsem, jak k mému oknu přiletěla sova.

Nechápavě jsem jí otevřela a vzala si od ní malou krabičku kvádrového tvaru zabalenou do černého balícího papíru. Sova pak odletěla pryč.

"Cos to dostala?," přišel zpět do pokoje Harry, který už stál na chodbě a vykračoval za Ronem. Mykla jsem nechápavě rameny a strhla papír dolu.

Pod papírem se skrývala nádherná, královsky modrá, kašmírová krabička. "Wow. Co v tom je?," koukala mi Hermiona přes rameno.

Otevřela jsem ji. Hermiona si zakryla pusu rukou. V krabičce byl náhrdelník z ocele z bílého zlata, na kterém byly detaily růží. A uprostřed visel přívěšek. Měl stříbrnou podsadu a byl v něm zasazený modrý diamant.

"Panebože. Kdo ti mohl poslat tak drahý dárek?," divil se Harry. Opatrně jsem vzala náhrdelník do ruky a v mém obličeji zavládla bezmoc. Toho si všimla Herimona: "Annie co se děje?"

Snažila jsem se skrýt svoje obavy, ale nešlo to. Dokonce jsem musela i párkrát zamrkat, aby mi do očí nevyhrkly slzy.

"Tenhle náhrdelník...patří matce. Zdědila ho po babičce a nikdy ho nesundala z krku. Nikdy nedopustila, aby na něj někdo sáhnul. Vždy mi říkala, že ten náhrdelník sundá až na smrtelný posteli a dostanu ho já. Ale za žádnou cenu ho nesundavala."

Harry ani Hermiona mě nechápali. "Třeba to znamená, že ti věří a chce ti jo dát," uvažoval Harry. Zakroutila jsem hlavou. 

"Ne. Tohle znamená, že jsou v nebezpečí. Že jim hrozí něco zlého. Proto mi matka ten náhrdelník poslala. Bojí se, že mi ho nebude moc předat."