The Hogwarts princess

Not closed room

Vypráví Anne
Můj plán byl: jít do pokoje, odložit si věci a jít za dvojčatama. Měla s nima sraz a oni mi chtěli něco ukázat. Jenže se to malinko zvrtlo.

Po tom, co se stalo v učebně historie jsem se pořád topila v myšlenkách a tom, co se stalo. Nejspíš jsem vypadala jako opařená čajem. Ale tak co. Kluci mě z toho vyvedou.

Nebo jsem si to myslela. Po nějaké době jsem přišla ke svému pokoji. Věděla jsem že tam Hermiona bude, tak jsem prostě vzala za kliku. Jenže to jsem neměla dělat.

"Doprdele Hermiono!," zakřičela jsem než jsem z toho pokoje utekla radši pryč. Moje jediná spolubydlící si to rozdávala s jejím partnerem na projekt! A já to viděla! Já viděla svojí kamarádku jak sedí na nějakým cizím klukovi. A jejich oblečení všude po podlaze. Viděla jsem, jak po něm skákala a užívala si to. No tak tohle z hlavy nedostanu...

Běžela jsem rychle na chodbu z naší společenské místnosti a pokračovala na místo srazu s dvojčaty.

"Hou hou, klid," křičel na mě Fred, když jsem k nim běžela. Rychle jak nikdy. Já jsem nic neudělala, doběhla jsem k nim a okamžitě jsem Freda pevně obejmula. Hned jak mi to stačilo, stejně pevné objetí jsem věnovala i Georgovi.

"Annie co se děje?," zasmál se George. "Někdo tě honí? Kdyžtak se schovej, neviděli jsme tě," řekl Fred. "Honí?," povzdechla jsem si bezbranně a vzpomněla jsem si na to, co jsem viděla. Při té vzpomínce jsem se musela schovat do dlaní.

To klukům došla vážnost situace a sedli si vedle mě na lavičku. "Annie co se děje?," staral se George. Fred mi položil ruku na záda a řekl mi, ať nepláču.

"Já nebrečim. Jenom jsem viděla něco, co jsem vidět neměla," zvedla jsem hlavu a zasmála se. "Tak to nás zajímá," opřel se o lavičku, ale stále koukal na mě.

"Já viděla...Hermionu, jak...píchá s Tylerem," vykoktala jsem ze sebe. Dvojčata se začala nekontrolovatelně smát. "To není vtipný!," okřikla jsem je, ale sama jsem propadla úsměvu.

"Když mluvíme o Hermioně," pronesl Fred, když se uklidnil, "myslím, že přichází sem." Podívala jsem se tam, kam Fred koukal. Prudce jsem si stoupla: "ne...já s ní teď nechci mluvit. Nemůžu se jí podívat do očí!"

Dvojčata se na sebe podívala a pak si prohlédli zase zpátky mě. "Máme nápad," řekl najednou George. Fred ho doplnil: "věříš nám?" "Jste tu moji nejoblíbenější lidi. Jasně, že vám věřim." Nelhala jsem, fakt byli moji oblíbenci. Samozřejmě i Hermiona a s Harrym jsme si dost blízko. Ale dvojčata jsou prostě dvojčata.

Než jsem stačila něco udělat Fred přišel ke mě, ohnul se a vzal mě za stehna. Pak mě jednoduše podebral a hodil přes rameno. Jako bych nic nevážila.

"Frede Wealey okamžitě mě pusť na zem!," křičela jsem na něj. Ale on na to nijak nereagoval: "páni Annie, jsi lehčí než vypadáš."

"Už jde!," praštil do bratra George a Fred se dal do pohybu nejdřív se rozeběhl, sice to žádná závratná rychlost nebyla, ale na druhou stranu měl na zádech mě. Všichni nás divně koukali, takže mi došlo, že vzpírat se někomu jako je Fred je zbytečný.

Když už jsme byli od dvora daleko, Fred zpomalil. Vrazila jsem mu ránu do zad se slovy: "můžeš už mě konečně pustit?!" Fred se zastavil a zamyslel se: "hmm...když řeknu ne, bolelo by to hodně?"

Zasmála jsem se. "Frede dej mě dolů." Fred poslechl a opatrně mě sundal dolu, aby se mi nic nestalo. Fred se o mě za poslední 4 dny moc hezky staral. Vždycky mě bránil když bylo potřeba. Ale berte v potaz, že jsou to jenom 4 dny.

"Jestli to uděláš ještě jednou, tak na tebe použiju kouzlo, které jsme se včera učili," zahrozila jsem. "Což je jaký?," vyptával se. "Jak proměnit nějaký objekt v lasičku." Fred se otřásl.

S Fredem a Goergem jsem nějakou dobu strávila a dali jsme dohromady nějaký dobrý pranky. Pak jsem se sešla s Nevillem a vytvořila plán na vyrobení toho projektu.

"Takže jsme domluvení?," zeptal se Neville. "Rozhodně. Zajdu si na pokoj a pak hned vyrazim do knihovny. Tam bych nějaké materiály měla najít," přikývla jsem.

Už už jsem odcházela, ale Neville ještě promluvil: "Anne?" Podívala jsem se na něj. A on řekl: "je mi ctí s tebou pracovat. Ale proč sis vybrala zrovna mě? Mohla jsi kohokoli, jsi popularní." "No a? Ty jsi velmi chytrý, milý a vypadal jsi jako dobrý kamarád. A nelituju toho," odpověděla jsem mu sladce. Jemně se na mě usmál a nechal mně odejít.

"Ťuk ťuk, můžu dovnitř? Není tam s tebou nikdo?," zaklepala jsem na vlastní dveře. V Hermioniném hlase byl znát úšklebek a sarkasmus: "je tu jenom Ginny." S radostí jsem vešla dovnitř a unaveně se skácela na postel. Avšak tenhle moment mě donutil znova přemýšlet nad ním. Nad Dracem Malfoyem.