The Hogwarts princess

The library accident

Vypráví Anne
Od našeho trestu s Malfoyem utekla už celkem dlouhá doba. Asi si všichni pamatujete, jak jsem říkala, že je opravdu v pohodě? No, vlastně on je. Jenže ani společná noc mu nezabránila v tom mě stále provokovat.

Stále má potřebu se se mnou hádat. Sice už to není tak intenzivní jako před tím, ale vždycky když jde okolo mně s tou svojí partou, vždycky se se mnou chce hádat kvůli kravině. Ale ty hádky netrvají dlouho a na konci je stejně na obou z nás vidět, že to nebereme vážně.

Tentokrát tu ale nebyl nikdo, kdo by naše hádky spravedlivě rozsoudil. Brumbál od začátku školního roku stále někam mizel a ve škole byl jen párkrát a to asi tak na tři dny.

A Remus za mnou byl asi dva dny zpátky s tím, že musí na nějakou dobu odjet do světa mudlů. Upřímně mi neřekl, na jak dlouho to bude, sám to totiž nevěděl, ale ujistil mě, že bude všechno v pohodě. Jestli se mě tím snažil nějak uklidnit, moc se mu to nedařilo.

Psal se jeden z posledních dnů října, venku foukal vítr a už byla celkem zima. Remus byl pryč už dva dny a neozval se mi. Dneska jsme měli mít dlouho školu, takže jsme měli odpolední pauzu. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla na hodinu lektvarů zrovna řádně připravena, musela jsem si zajít do školní knihovny vypůjčit si nějaké starší učebnice. A abych nemusela jít sama, rozhodla jsem se s sebou vzít dvojčata.

Čekala jsem na ně v nebelvírské společenské místnosti. Už jsem vstávala že odejdu, protože už jsem to sotva stíhala, když ke mě přiběhli. Než stačili něco říct, řekla jsem něco já: "řekněte mi jeden rozumný důvod, proč kvůli vám budu muset jít do tý knihovny pak znova, protože vy jste neschopný přijít v čas."

"Jen jeden? Tak to je jednoduchý," ušklíbl se George.  "Fajn tak povídejte," založila jsem si ruce na prsou a čekala na vysvětlení. Oba se na sebe podívali a jakoby si četli myšlenky se sklonili na mojí výškovou úroveň. Což byl pro ně nejspíš celkem těžký úkol. Pro představu, oni měří tak 185 a já asi 165. Ten rozdíl je hodně vidět.

Oba se mi podívali do očí. "Hele prcku, takhle s náma mluvit nebudeš," usmál se Fred. Tím mě vykolejil. Prcku mi říká jenom strýček Moony. Nadzvedla jsem obočí: "jak jste..?" Chtěla jsem se zeptat jak k té přezdívce přišli, ale George mě předběhl: "zaslechli jsme, jak mluvíš s profesorem Lupinem. To ti tak říká celý život?" "No, vlastně," chtěla jsem mu odpovědět a znovu mě zmátl Fred, který mi skočil do řeči: "a navíc, mi na tebe čekáme v jednom kuse. Aspoň víš jaký to je."

Z toho všeho, jak na mě koukali dva skoro stejní lidé, 2 páry stejných očí a každý mluvil něco jiného se mi zamotala hlava. "Dobrý, dobrý...vím o co vám jde, ale motá se mi z vás hlava. Tak jdeme radši," udělala jsem od nich dva kroky a šla směr knihovna. Oba mě následovali.

"Hele, Annie nevadilo by ti, kdyby jsme se šli s Georgem podívat do jiný části knihovny? Tady nic nehledáme," poklepal mi na rameno Fred. "Ne, klidně běžtě. Vlastně ani nevim proč se mě ptáte," zasmála jsem se ironicky a oni odešli.

Zůstala jsem v té části úplně sama. Špičkou prstu jsem oprašovala názvy některých i hodně starých knih a encyklopedií. V ruce jsem už měla jednu, ještě jednu jsem hledala.

Ta poslední, kterou jsem chtěla, byla v nejvyšší polici. Přehoupla jsem váhu na špičky a natáhla se pro ni. Chyběl mi kousek, ale nedosáhla jsem tam. Mohla jsem se natahovat jak jsem chtěla, ale na tu knihu jsem prostě nedosáhla.