Cut |m.c. ff // POZASTAVENO

Hospital...

Aloha Loves!

Po více než týdnu se hlásím s novou částí! Konečně! Řeknu to asi takhle. Nápad byl, ale nálada ne. Ale nakonec jsem se tedy odhodlala a sesmolila tohle. Nejspíše to udělám tak, že bude jedna část týdně. To mi bude vyhovovat. A bude to mít nějaký řád. Tahle část se mi nepsala úplně nejlépe, protože jsem musela často přemýšlet, jak něco napsat. A občas jsem nad jednou větou bloumala tak deset minut, což je dost hrozný. Ale hlavně, že už to je napsaný. S výsledkem jsem docela spokojená. Jinak na boku --> máte písničku od mého miláška Jamese Arthura. :'DD Ehm... Přeji vám příjemné počtení...

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

''Jdeme.'' zavelel a táhl mě kamsi k pláži

Miku? POMOC!...

*

Tma. Mé bezvládné tělo leží na chladném písku. Slyším hlasy, sirény a spoustu dalších zvuků. Někdo mi svítí do očí. Ani si nejsem jistá, jestli se mi pod přívalem onoho prudkého světla rozšířily zorničky. Doufám, že ne. Upřímně doufám, že jsem mrtvá. Chci být mrtvá. Ale bohužel mrtvá nejsem. Pořád cítím bolest, jeho drsné doteky, všechno. Nedokážu myslet na nic jiného, než na to, co se před pár minutami stalo. On a parta jeho kamarádů. Neměla jsem proti nim nejmenší šanci. Jediné, co jsem dokázala a zároveň mohla dělat, bylo polykat další a další proudy slz. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Absolutní bezmoc - to je přesně to, co jsem cítila a stále cítím. I když už je po všem. Nechápu, co všechno byl schopný udělat proto, abych se stala jeho děvkou na jeden zátah. Ponížení, nevolnost, vztek, bolest, smutek, nenávist a strach - na žádný šťastnější pocit už nezbylo místo. Něčí ruce mě zvedají. Začínám se třást. Bojím se. Každý dotek mě bolí. Jelikož je až moc velká tma na to, aby jsem té osobě viděla do obličeje, po celém těle mi raší husí kůže. Co když je to Jai? Kéž to byl Mike. Jenže ten už je s největší pravděpodobností v Domově a poklidně oddechuje. Netuší, že já tu zažívám muka. Noční můru naživo. Ale nevyčítám mu to. Chtěl se bavit, o to na párty jde. Možná se i opil a museli ho odnést ti jeho kamarádi. Nevím. Nic nevím...

*

Mikey's POV

Prvotní myšlenka po probuzení: proč si sakra vždycky zapomínám na víkend vypnout budík? No, asi proto, že bych si ho pak zapomněl zase zapnout. Arrrhhhgghh! Zamáčkl jsem ho a se vzteklým zamručením jsem se vzpřímil do sedu. A to jsem neměl dělat. Můj žaludek udělal přinejmenším dva kotrmelce a nespočet salt. Hlavu jsem měl jako střep a vůbec nic jsem si nepamatoval. A když říkám vůbec nic, myslím to vážně. Bylo mi tak hrozně špatně, že jsem sotva dokázal dýchat. Promnul jsem si oči a začal vzpomínat na včerejší večer. Nic. Úplné okno. Pamatuju si vlastně jen to, že jsem pil, hodně pil. No... Tak to si toho pamatuju. Bože...

Eh, počkat. Monroe. Kde je Monroe? Že jí já kretén na tom večírku nechal někam odejít. Co když se ztratila? Co když se jí něco stalo? Panebože! Proskenoval jsem celou místnost, ale nikde nikdo. Najednou jako by se veškerá malátnost vypařila a já byl plně při smyslech. Přeběhl jsem ke dveřím do koupelny a prudce je rozevřel. Prázdno. Zkontroloval jsem stav mého oblečení. Měl jsem na sobě to, co včera. Ani jsem se nenamáhal se převléknout.
''Sakra!'' zařval jsem a opustil pokoj
Možná je u Reagan. Zaklepal jsem, ale žádné odezvy se nedočkal. Rozeběhl jsem se tedy do jídelny. To byla moje poslední šance. Když jsem se tam vřítil, musel jsem vypadat jako magor, ale to mi bylo víc než jedno. 
''Michaele, dobře, že jsi tady.'' ozval se za mnou ženský hlas
Paní Fidgeraldová. Prudce jsem se na ní otočil a zamířil k ní.
 
''Uh, neviděla jste tu někde Monroe?'' srdce se mi zastavilo, když se zamračila
''O tom jsem s tebou chtěla mluvit... Leží v nemocnici.'' zkameněl jsem a civěl na ní jako na svatý obrázek
''Co-cože? Jak jako v nemocnici?'' myslel jsem si, že žertuje, opravdu
''Je jen potlučená. Nemá nic zlomeného.'' začala mě uklidňovat
Jen potlučená?! Dělá si ze mě ta ženská prdel?
''Ta nemocnice je nedaleko. Možná bys jí mohl zajít navštívit.'' navrhla mi
Do tý podělaný nemocnice bych šel, i kdyby mi to nedovolila. Mám svoje techniky.
''Ano, půjdu. Je to přece moje př-... kamarádka.'' oh, doufám, že tenhle přebrept nezaslechla
''Dobře. Ale nelekni se. Ještě by tam mohla být policie.'' poskočilo to ve mě... policie?
''A Michaele...'' zastavil jsem uprostřed kroku
''Pozdravuj jí. Je to hodná holka. Tohle si nezasloužila.'' pousmála se a odešla
Jo, je to hodná holka. A taky moje.

*

Konečně jsem se ocitl v obří bíle vymalované nemocniční hale. Nesnášel jsem ten puch dezinfekce. Je odporný. Přesto jsem se zhluboka nadechl a přikročil k recepčnímu pultíku, za kterým seděla postarší dáma.
''Přejete si?'' prohlédla si mě skrz brýle
''Oh, ano. Chtěl bych navštívit Monroe Thompsonovou.'' nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu
''Jste rodinný příslušník?'' zákeřně si mě přeměřila
''Eh, její přítel.'' řekl jsem narovinu a čekal na její reakci
''Michael?'' zeptala se a já vykulil oči
''Jak to víte?'' vyzvídal jsem, stále šokovaně
''Když jí sem v noci přivezli, byla ještě trochu při smyslech. A mezi blábolením se neustále dožadovala Michaela. Takže nejspíše vás.'' odvrátila ode mě pohled směrem k počítači
''Můžu tedy za ní?'' pípl jsem se špetkou naděje v hlase
''Jste okouzlující, takže pro tentokrát přimhouřím oči. Pokoj číslo 26, druhé patro.'' mrkla a já se trochu podivil nad volbou jejích slov
Já a okouzlující? Uh.
Dál jsem to nicméně neřešil a vydal se na tuhle pátrací akci po pokoji 26.
Vystoupil jsem z výtahu a prohlédl si ceduli přede mnou, jež hlásala - Psychiatrické oddělení. Co? 
Zachmuřil jsem se, ale nechtěl se moc zdržovat. Začal jsem se pomalu ploužit chodbou a hledal ty správné dveře. 

Netrvalo dlouho a stanul jsem před pokojem, jež nesl číslo 26. Několikrát jsem se nadechl a párkrát jemně udeřil do dřevěného povrchu dveří. Ty se za chvilinku otevřely a vynořil se v nich muž s bílým pláštěm. Doktor.
''Dobrý den. Vy jste Michael?'' zvedl obočí a já si připadal jako nějaká celebrita
Všichni mě tu znají. No, nejsem si jistý, jestli to, že mě zná každý v nemocnici je dobře nebo špatně.
''A-ano.'' přikývl jsem
''Skvěle. S vámi potřebuji mluvit. Bude to jen chvilička.'' šeptl a hned záhy mě vyhrnul z futer, aby za námi mohl zavřít
''Takže... Předpokládám, že nejste seznámen se stavem slečny Thompsonové.'' záporně jsem zakroutil hlavou
''V podstatě se nejedná o nic tak vážného. Pár pohmožděnin, roztrhlý ret, drobné podlitiny. Nic naraženého ani zlomeného, což je samozřejmě dobře.'' spustil a já si v duchu dával pár facek
Kdybych byl s ní a místo toho se neožíral do němoty, nemusela by tu vůbec být.
''Ale jak se jí to stalo?'' opřel jsem se o světle zelenou zeď za mnou
''Doufal jsem, že tohle mi řeknete vy.'' načnul choulostivé téma
''Tím chcete říct?'' procedil jsem skrz zuby a zatnul pěsti
Co si ten člověk dovoluje? To ale ještě neví, s kým si záhrává. Je mi upřímně u prdele, jestli půjdu do vězení za napadení. Takhle se mnou mluvit nebude.

''Slečna Thompsonová vypověděla, že zavrávorala a spadla ze schodů. To jsme jí ovšem zcela nevěřili, protože její oblečení, respektive horní část byla doslova na cucky. Vysvětlila to tím, že si musela roztrhnout tričko, aby zastavila krvácení z malých ranek. Docela důvěryhodné, jenže jak už to tak bývá, mladí se opíjejí a dělají nepředvídatelné věci...'' pokračoval a moje trpělivost byla u konce
''Nechápu, kam tímhle míříte.'' sykl jsem
''Eh... Teď vám položím poslední otázku. Je to trochu choulostivé, ale když mi odpovíte, hodně mi tím pomůžete. A problém bude v podstatě vyřešen.'' zdráhal se přejít rovnou k tématu
''Do toho.'' pokynul jsem a čekal, co z něj vyleze
''Měl jste včera se slečnou Thompsonovou sex?'' začervenal se
''Uh, jo... A sakra dobrej.'' řekl jsem toho nahlas víc než jsem chtěl
''To jistě. Víte... Pokud by byla vaše odpověď záporná, jednalo by se o znásilnění. Logicky by to vyplynulo z toho roztrhaného oblečení a celkově jejího stavu. Ale pokud je to takhle... Asi šlo opravdu jen o nešťastnou náhodu.'' celou dobu jsem jen přikyvoval, i když jsem moc nevnímal, co žvástal
''Tak můžu už jít dovnitř?'' přiznávám, byl jsem nedočkavý jako malý kluk
''Ano... Ale moc jí nezatěžujte. Musí odpočívat. Jasné?'' zamával mi výstražně ukazováčkem před nosem
Opět jsem přikývl, obešel ho a pomalinku otevřel dveře, do kterých jsem následně vklouzl. Zase jsem za sebou co nejtišeji zavřel a konečně se otočil, abych si prohlédl mojí princeznu. Ještě mi došlo, že jsem se zapomněl zeptat, proč je zrovna na tomhle oddělení, ale co už. 

Ten pohled mě dost vyděsil. Byla schoulená pod dekou, přičemž se celá třásla a i z té dálky byly jasně zřetelné některé krvavé namodralé šrámy na její bledé tváři. Nejradši bych tam ležel místo ní. Takový pád si nezasloužila.
''Mikey?'' probralo mě z ''tranzu'' Monino zachraptění
''Ahoj.'' pípl jsem a sedl si na židli vedle postele
S bolestnou grimasou se převalila čelem ke mně.
''Jak ti je?'' položil jsem ten nejhloupější dotaz, co jsem mohl
''Bylo i lépe.'' zasmála se
''Je to moje vina.'' povzdech se vydral z mých úst
''Ne. To já jsem blbá, že jsem spadla ze schodů, nikdo jiný, ano?'' zašeptala a usmála se
Odsunula se o kousek dozadu a tak jsem si k ní přilehl. Přesně jsem věděl, co zabírá, když se třese. Řádně jsem jí přikryl peřinou a co nejněžněji jí k sobě přivinul. Rozhodně jsem jí nechtěl způsobit nějakou bolest. Jak jsem očekával, tak se skutečně stalo. Téměř okamžitě se přestala chvět.
''Krásko?'' vtiskl jsem Mon pusu na tvář
''Copak? Teda nevím, jestli to bylo na mě, protože já si teď rozhodně krásná nepřipadám.'' zavrtěla se
''Jsi nádherná. Moje překrásná namodralá princezna.'' zavtipkoval jsem
''Nesnáším tě.'' prskla rádoby uraženě
''Ale noták... Aspoň spolu ladíme. Podívej na moje vlasy.'' ukázal jsem na mojí kštici
''Taky pravda. A co jsi mi to chtěl předtím říct?'' znovu se neohrabaně převrátila na druhý bok a podívala se mi do očí
''Uh, Fidgeraldová tě pozdravuje.'' dal jsem jí další pusu, tentokrát na druhou tvář
''Tak vyřiď, že děkuju.'' uculila se a položila hlavu na polštář
Naklonil jsem se k ní pro polibek, přičemž jsem si dával pozor na její zraněný ret. Jednou jsem ho měl taky takhle natrhlý a musím uznat, že to štípalo jako čert.
''Miluju tě. A odpočívej.'' odtáhl jsem se a zastrčil jí vlasy za ucho
''Já tebe víc.'' cvrnkla mě do nosu
''Já tebe nejvíc.'' spokojeně se uvelebila a zavřela oči
Byto teprve dopoledne, ale začalo se mi taky chtít spát. Bůhví, kolik jsem toho dneska naspal. Radši to nechci vědět.

*

Líně jsem pootevřel jedno oko a uviděl jakousi osobu sedící v křesle v rohu. Protáhnul jsem se a porádně zaostřil. Leknutím jsem se málem zřítil z postele. 

''Jste spolu tak roztomilí.'' zasmála se holka, která jako by Mon z oka vypadla
''Co to pro všechno na světě...'' zamručel jsem a podíval se na dívku vedle sebe
Mon. Pak jsem kmitl pohledem na holku v rohu. Taky Mon. To mám halušky nebo co?

Mě už asi fakt hrabe...

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Takže... Tahle část se mi docela líbí. Kdopak je ona 'dvojnice' Mon? Myslím, že je to jasné. :P Jinak Mon zase zatlouká o sto šest, takže Brooks je z toho venku. Přísahám, že se přemáhám, abych si nevyrvala všechny vlasy. Jak já tuhle postavu nenávidím. A v ději bude oxidovat ještě dlouho. Arrhgg! Proč to prostě neřekla Mikovi? Ten by mu rozbil hubu a bylo by. No... jsem docela zvědavá, jak tohle všechno dopadne, protože to, co s nima plánuji udělat... Eh, to bude ještě zajímavý. Heh, tady to ukončím. Doufám, že se vám část líbila a omluvte prosím případné nejvíc kriplovské překlepy evur... :'D

- Broken wings, run away... Annie <3