Cut |m.c. ff // POZASTAVENO

Did he noticed me?...

Pro mou Lass @LukeAsPenguin... Naše fb chaty jsou legendární. xD Snad nedostaneš infarkt nebo něco... :P <3

Ahojdáá Loves!

Takže jsme tu měli už pozdravy v Turečtině, Portugalštině, Francouzštině a teď přichází na řadu Čeština! Yaaay! Část je po delší době, tak snad se nezlobíte... :/ Jinak na boku máte další z mých oblíbených písniček. Tentokrát od Edíka! <3
No prostě mi jebe. Na nic se mě neptejte! :P

............................................................................................................................................
Monroe's POV (Flashback)

Když Michael utekl z pokoje, chtěla jsem se prostě zvednout a běžet za ním. Obejmout ho a říct mu, že je to v pohodě. Když se to tak vezme, nic se vlastně nestalo... Byl to trapný moment. To jistě a hlavně pro něj. Pár minut jsem ještě seděla na jeho posteli a nechala myšlenkám volný vstup do mě mysli, ale pak jsem zatřásla hlavou, jako bych z ní chtěla vypudit všechno, co se dosavad stalo. A začít od znova.

Ale co se stalo, stalo se a už to nemůžu změnit.

Vylezla jsem z postele a šla jsem ho hledat. A to pro mě nebude vůbec lehký úkol, protože jsem se za ten den co tu jsem, ještě nebyla na průzkumu tohohle gigantického komplexu budov. Hned jak se za mnou zabouchly dveře, rozhlédla jsem se nalevo i napravo a nakonec jsem zvolila cestu vlevo. Bylo už docela pozdě večer a proto jsem se snažila našlapovat co nejpotišeji to šlo.

Zatímco jsem míjela desítky dveří dalších pokojů a lidí, kteří na mě vrhali nechápavé pohledy, srdce mi začalo prudce bít oproti hrudnímu koši. Přisuzovala jsem to nervozitě, u jíž jsem nevěděla, z jakého důvodu ji přesně pociťuji. Zda je to kvůli divným pohledům ostatních, nebo snad tou úmornou nejistotou, která nyní doslova převzala moc nad mým tělem. Snažila jsem se to nějak ovládnout a tak jsem si začala broukat text mé oblíbené písničky Take It Back od Eda Sheerana (na boku -->). Za chvíli jsem dorazila na rozcestí a začala jsem promýšlet, kudy bych se mohla vydat...

Chodila jsem už víc jak půl hodiny a připadalo mi, že stále jdu těmi samými chodbami, osvícenými chabými bílými zářivkami, kolem dokola. Než jsem ovšem narazila na jistou tmavou zapadlou chodbu, na jejíž konci jsem viděla nějaké světlo. To bohužel neozařovalo celý prostor a tak jsem byla v rozpacích, zda mám pokračovat, či ne. Nakonec jsem se odhodlala za oným světlem vykročit a doufala, že cestou do nikoho nenarazím a že nezakopnu. Radši jsem se přitiskla ke zdi, která mi v tu chvíli byla jedinou oporou a s hlubokým nádechem a výdechem jsem vykročila do neznáma.

S každým dalším krůčkem jsem měla ten nepříjemný pocit, že mi srdce chce snad vyskočit z hrudi a právě si proráží únikovou cestu. I přes hrozný tlak na prsou jsem to nevzdávala a pokračovala dál.

Ušla jsem dalších pár metrů, když jsem začala rozeznávat jakousi černou siluetu. Čím blíže jsem se ocitala, tím lépe jsem byla schopna rozeznat detaily. A jeden detail mě přímo bil do očí. Ano, byly to červené vlasy a ano, ona tajemná silueta patřila právě Michaelovi. Seděl opřený o zábradlí malinkého balkónu a pozoroval hvězdy. V ten okamžik jsem byla ráda, že jsem zahalena ve tmě, protože působil klidně a má přítomnost by ho určitě rozrušila. 

S jistotou, že je v pořádku jsem se otočila a kráčela zpět do našeho pokoje...

(The end of flashback)

''Monroe! Vstávej!'' zařval nějaký ženský hlas
Z lenivým zamručením jsem se převalila na postali a pootevřela jedno oko. U postele klečela paní Fidgeraldová a výraz na její tváři byl víc než vyděšený. Rychle jsem se posadila a začala si mnout moje ještě pořád hodně rozespalé oči.
''Co se stalo?'' hlesla jsem a zívla
''Michael!'' vajekla a zajela si rukou do vlasů
''Co je s Michaelem?!'' vyděsila jsem se a v tu chvíli se jakoby vypařila předešlá únava
''On... On zmizel...'' promluvila a zvedla se zpět na nohy
''Cože? Jak zmizel. A kde je?!'' otázky ze mě lezly jak na běžícím pásu
''Já nevím... Nikdo to neví. Prostě utekl.'' při poslední větě jí zradil hlas a tak sklopila pohled ke svým botám
''Jak nevíte? A jak jste ho mohli nechat utéct? Co je tohle za ústav!'' šílela jsem
''Všichni jsme z toho v šoku... Já si teď půjdu popovídat s policisty. Zůstaň tady a hlavně se snaž uklidnit.'' řekla a poplácala mě po rameni
''Jak se mám kurva uklidnit! Zmizel můj spolubydlící a já tu mám jentak sedět na prdeli a čekat, až ho najdou někde mrtvýho? To jste uhodla. Jdu ho hledat!'' vykřikla jsem, ale paní Fidgeraldová už v pokoji nebyla

Rychle jsem se nasoukala do nějakého oblečení, vlasy si svázala do ledabylého culíku a vyběhla z pokoje. Rozeběhla jsem se směrem doleva, takže směrem k oné temné chodbě. Už jsem sotva popadala dech, ale ještě jsem zrychlila tempo. Když jsem konečně tu chodbu našla, už nebyla tak temná, jako včera večer. Logicky. Doběhla jsem až k proskleným dveřím, které jsem s trhnutím otevřela. Vstoupila jsem na balkón a dveře za sebou zabouchla. Sjela jsem zády po hrubé omítce k zemi a v ten okamžik jsem si uvědomovala spoustu věcí. Že za jeho útěk můžu nejspíš já, že může být už hodně daleko, že si mohl ublížit, že už bych ho nikdy nemusela vidět, že bych ho chtěla právě teď pevně obejmout a nikdy ho nepustit. A že za to všechno můžu já...

Zoufale jsem složila obličej do dlaní a nechala slzy samovolně stékat po mých tvářích.
''Do hajzlu...'' zaklela jsem a ještě víc se rozbrečela
''Michaele ne! Ne! Ne! Ne! Kurva!'' ječela jsem z plných plic a bylo mi upřímně jedno, že na mě hledí desítky lidí na dvoře, kteří na mě řvou různé nadávky typu: ''Zmlkni krávo!'' nebo ''Běž si řvát někam jinam!''
Bylo mi to jedno. S trhanými vzlyky jsem sledovala Sydneyský východ slunce, který by mi za normálních okolností vyrazil dech, vyfotila bych si ho a fotku dala na Instagram, ale teď ve mě vyvolával ještě sklíčenější pocity. Bylo to, jako bych ztratila staršího bratra. Trhalo mě to na cucky...

Mohla uběhnout tak hodina a já začala přemýšlet pozitivněji.
''Dobrý... Ještě dneska se vrátí a všechno bude v cajku.'' uklidňovala jsem sama sebe
''Ale co když ne. Co když už ho nikdy neuvidím?'' znovu jsem se dala do pláče
''Sakra Michaele! Proč jsi to udělal? Proč jsi jen utekl?!'' zašeptala jsem a pokračovala jsem v činnosti, kterou jsem dělala poslední hodinu.

Vzpamatovala jsem se po dalších asi dvou hodinách záchvatu pláče. Vzedla jsem se a vlezla dovnitř. Ploužila jsem se všelijakými chodbami až jsem dorazila k tomu NAŠEMU. Dveře jsem se zaskřípáním otevřela a doufala, že tam spatřím Michaela, který sedí u počítače a směje se při hraní LOLka. Nestalo se tak, ale já už neměla sílu na další dávku breku, tak jsem popadla kosmetickou taštičku a šla do koupelny.

Zde jsem vyndala žiletku a vlezla s ní do sprchy. Ano, byla jsem stále oblečená, ale přesto jsem na sebe pustila ledovou vodu a nechala jí, aby vykonala svou práci a celou mě zmáčela. Udělala jsem nejdřív jednu čárku, pak dvě, tři, čtyři a kdyby jsem nebyla promrzlá na kost, určitě byhc přidala i další... A nebylo by jich málo...

..................................................................................................................

Prosím, nezabíjejte mě! Slitujte se... Já to tak prostě chtěla napsat... #Sorry

Kdo shippuje Monkey Cliffordson? Já stopro.. :D

No nebudu se tady moc vykecávat, jen dodám, že doufám, že se vám část líbila! Plus se omlouvám za případně chyby. :P

                                                Don't forget to...
                       Have yourself a merry little Christmas Loves! 
                                 ...and also never EVER forget that...           
                               Áááj lůůf joouuu tu d můůn end bek!
                      Your AnnTheFrickinUnicorn (Pegacorn! xD) <3