Cut |m.c. ff // POZASTAVENO

Why are you here?...

Oláá Loves!

Chci se moc omluvit, že včera žádná část nevyšla, jak jsem slibovala. Byla jsem s kámoškama na vánočních nákupech a vrátili jsme se až večer (náš autobusák vypadal jak Lucifer xD). Já se potom musela učit do školy a nic jsem nestíhala. Dneska jsem chtěla uploadnout další část ve škole o Zeměpisu (v učebně Zeměpisu je totiž Wi-fina :DDD), ale psali jsme test, takže jsem neměla čas. Navíc jsem dneska po škole měla zkoušku z naší kapelou (zkouším hrát na basovku, ale akustika je akustika no...). OMG, mě poslední dobou totálně jebe! Jako jebe mi pořád, ale teď víc než obvykle. Dneska jsem psala SMSku kamarádce a automatický opravovač textu mi opravil slovo 'úchylně' na kuchyně. Nevím proč, ale tlemila jsem se jak největší junykorn... xD A navíc na mě leze vánoční nálada. Při psaní si pouštím koledy. Už začalo i sněžit! Yaaay!!! Bože já už se tak těším na pořádnou vánici a na první letošní držkopád na ledu! Je to divný? Možná... But I just don't give a fuck! :P Btw. písničku na boku --> teď poslouchám dost často, i když tenhle žánr hudby mi není moc blízký. No tak já už budu končit. Jo a ještě jednou se omlouvám! <3 ____________________________________________

Byla neděle večer a já stále vstřebávala to ohromné množství nových informací a událostí, které zamořily a ochromily mou mysl. Nějak jsem pořád nemohla uvěřit tomu, co se za poslední tři dny stalo. Nejvíce asi tomu, že jsem několik set kilometrů od domova. Ano, pořád nazývám oný Dětský domov v Adelaide jako můj domov, protože tady, v Sydney, si připadám spíše jako host. Nevítaný host. Snad si na to tady zvyknu a nějak přetrpím poslední rok. Poslední rok do mých osmnástých narozenin. Jak nad tím tak přemýšlím, tohle všechno mi osud připravil, jako jakousi zkoušku dospělosti. A já byla odhodlaná za každou cenu uspět...

Ani jsem si nevšimla, že film, který jsem si náhodně pustila, už dávno skončil. Pustila jsem si ho vlastně jen proto, aby měly mé myšlenkové pochody nějakou zvukovou kulisu. Zaklapla jsem tedy notebook a položila ho do kufru, který stále ležel vedle postele. Lehla jsem si zpět do původní polohy na záda a sledovala jsem strop. Přitom jsem nechala otevřenou pomyslnou bránu do mé hlavy, kam se hrnuly další a další myšlenky.

''Spíš?'' vyrušil mě po chvíli Michaelův hlas ''Ne...'' hlesla jsem Když jsem na něj zaměřila svůj pohled, ležel na své postely a sledoval mě. Přímo mě probodával pohledem. ''Co tak zíráš?'' uchechtla jsem se ''Co tu děláš?'' odpověděl mi otázkou ''Jak to myslíš?'' nadzvedla jsem obočí ''No... Jak ses tu tak najednou ocitla? Myslim tim tady v tomhle pajzlu...'' řekl jednoduše ''Nechci s někým cizím probírat svou minulost.'' odvrátila jsem od něj svůj pohled ''Chápu...'' vydechl

Byla to pravda. Byl to pro mě úplně cizí člověk. Nechtěla jsem se mu otevřít a povědět mu celý svůj příběh. Od té chvíle mezi námi panovalo jakési napětí a ticho. Až mi z toho naskočila husí kůže. Bylo mi to sice krajně nepříjemné, ale nakonec jsem se odhodlala promluvit. Snad nedělám chybu.

''Michaele?'' téměř jsem zašeptala

''Hm?'' brouknul nazpět

''Víš co? Nebudu tady před tebou tajnustkařit. Řeknu ti pravdu. Pravdu o mě a mém 'úžasném' životě.'' řekla jsem už normálním hlasem a pri slově úžasném jsem naznačila uvozovky

''Jsi si jistá? Nemusíš mi to říkat jestli nechceš.'' převalil se na bok, tak, aby na mě viděl a levou rukou si podepřel hlavu

''Máme tu spolu strávit ještě rok, takže by bylo dobré se alespoň trochu poznat. A jestli to tady chceme prežít, budeme si muset důvěřovat. A já ti teď z nějakého mě neznámého důvodu důvěřuju.'' zvedla jsem se ze své vyhřáté postele a přeběhla na druhý konec pokoje, kde byla postel Michaela

"Co to sakra-..." zaklel, když jsem se svalila vedle něj

"No promiň, ale přece na tebe nebudu hulákat z druhého konce pokoje ne?" zahihňala jsem se nad jeho výrazem

"OK, ale opovaž se mi to tu zaprdět nebo jinak znehodnotit toto vysoce kvalitní povlečení ze stoprocentně 100% bavlny od Vietnamců, na který jsem si sám našetřil." hrdě zvedl bradu a výstražně vztyčil ukazováček

"To teda... Já a prdět? A navíc do tvého 'luxusního' povlečení? To je nějakej omyl!" řekla jsem s takovou ironií v hlase, kterou by nepřeslechl ani hluchý

"Pff... Jen se nedělej." odfrkl si

"No já nevim jak ty, ale už se nehodlám dál bavit na téma prdění a jiné nechutnosti." zkonstatovala jsem

"No fajn... Ale jeden prd a letíš! Je ti to jasný?" nasadil výraz ála: 'Já jsem tady šéf!'

"No jo furt. Ale teď k hlavnímu tématu.'' odkašlala jsem si

''Takže... Umm... Moje celé jméno je Monroe Evangeline Thompson Devon. Narodili jsme se v Anglii, 16. října 1997 Helen Devonové a Lucasovi Thompsonovi. Nikdy se nevzali.-...''

''Narodili?'' přerušil mě a nadzvedl obočí ''Jo, mám dvojče. Jmenuje se Lennon.'' přikývla jsem a pokračovala

''Mamka ten porod bohužel nezvládla a zemřela.'' utřela jsem si hřbetem ruky slzu

''To je mi líto...'' konejšil mě Michael

Nic jsem neodpověděla, nadýchla jsem se a povídala dál.

''Táta nás vychovával asi jeden rok sám, ale smrt mamky ho zasáhla natolik, že se začal opijet a pomalu se o nás přestal zajímat. Když na to přišla sociálka, okamžitě mu nás odebrala a dala nás do kojeňáku. Táta se doslova zbláznil a tak ho zavřeli do blázince. O tři roky později ho našli oběšeného na klice od dveří. S Lennon jsme byli zařazeny do nějakého programu pro osiřelé děti. Ten byl přeložen do Austrálie, takže od našich zhruba tří let žijeme tady. Čtrnáct let svého života jsem strávila v Adelaide. Chodila jsem tam do školy a právě škola je ten důvod proč jsem tady v Sydney. Konkrétněji jedna holka v tý škole. Řeknu ti, že větší blbku jsem jakživ neviděla. Taková umělotina zazobaná... Fuj...'' otřásla jsem se při pomyšlení na její ohavný botoxem napumpovaný ksicht

''...No a ta řekla pár slov určených mé osobě. A já se prostě neovládla a moje pěst párkrát přistála na její tváři. Hned se mi líbila o něco víc. A jelikož už jsem pár průserů nadělala, ze školy mě vyhodili. Pak nakonec i z Dětského domova. Uh... Tak tohle je příběh mého nudného života.'' při té poslední větě jsem se musela zasmát

''Páni... Mohla bys o svým životě napsat knížku.'' hlesl a prohrábl si vlasy

''A teď ty!'' vyjekla jsem a více se uvelebila na jeho posteli

''Tak dobře.'' vydechl

''Jmenuju se Michael Gordon Clifford. Narodil jsem se 20. listopadu 1995 tady v Sydney. Jsem jedináček. Mám tátu i mámu, ale už jsem je neviděl víc než 11 let. Oba jsou ve vězení. Do mých sedmi let jsme byli normální harmonická rodina, měl jsem i pejska. Jmenoval se Federer. Byl jako můj brácha, kterýho jsem nikdy neměl. Když utekl, byl jsem hrozně nešťastnej. Už se nikdy nevrátil. Pak se něco zvrtlo a rodiče začali brát drogy a pak s nima dokonce začali obchodovat. Procházelo jim to asi dva roky, ale pak je zatkli. Od té doby jsem je neviděl.'' dořekl a opřel se o zeď...

________________________________________________Bláááh... Vykecala jsem se na začátku, takže dodávám jen, že doufám, že se vám část líbila! Jestli ano, můžete zanechat komentář nebo Vote! Uděláte mi tím radost! <3