Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

6. zima

     Když se Madík probudil, cítil se strašně. Aby ne, včera jsem unikl jen o kousek smrti, co si říká Mado. Vedle měspal můj dlouholetý kamarád Hrom, na druhé straně Kori, který, dokud si smečka nenajde nové území, zůstane s nimi. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem jen spící obličeje obou smeček, staré i nové, Lesní i Živé. Nejdřívě jsem nechápal, co tu dělají Lesní, ale Hrom mi všechno vysvětlil. Každý tady vypadal, že je rád s ostaními,že vždycky byli smečkou. Ale opak byl pravdou Byli spolu sotva dva dny. Znovu se rozhlédl. Aria a Pepa, dva alfové, spali těsně vedle sebe. Aria strašně chrápala, zatímco Pepa dokonce i ze spení 'pepoval'. Musel jsem se usmát. Byl tak legrační. Zase jsem se schoulil do klubíčka a nechal se unášet do země snů. A to byla  osudová chyba.......

     Rozkašlal jsem se. Všude byl kouř a krvavě rudo. Co to..?! Ztuhnul jsem. Přímo naproti mě byly plameny. Ale jen na jednom místě, velké asi jako pes, a nešířily se. Nebo aljspoň dotěď se nešířily. V plamenech se objevily oči, pak celý pes. Ohnivý pes. Ohnivá Bouře. Nejmenuje se tak kvůli srsti, ba ne. Její jméno má mnohem větší podstatu. Ona ovládá oheň. Ale proč zrovna Bouře? Ušklíbla se, jako by mi četla myšlenky. "To nikdy nezjistíš. Jsem ráda, že ti ale došlo to s tím ohněm. A teď... ze srdce do srdce, z oka do oka, přežiješ jediným způsobem..." Zarazil jsem se. Cožeeeeeee? Nedala mi příležitost myšlenek, pokračovala. "Řekni mi, že jsem anděl. No tak, dělej, mluv! Chci to slyšet!" Štěkala ne mě, teď už doslova šíleně. Furt jsem jí nechápal, ale jedno mi došlo: Nikdy jí to nesmím říct. "Nikdy." Odvětil jsem chladně. Teď se pro změnu zarazila ona. "Jak chceš." To bylo všechno, co mi řekla. Pak udělala něco, co bych nikdy nečekal. Zakousla se sama sobě do hrudi, prokousla si plíce, ale dýchala dál. Bylo jí jedno, že za chvíli vykrvácí. Ona chtěla jen jedno: Svoje srdce. Když se k němu prokousla, vyrvala si ho z hrudi a položila na zem vedle sebe. Pak přistoupila ke mě, z hrudi jí stále tekla krev. Věděl jsem, že je to jenom sen, ale stejně. Najednou udělala něco, co jsem čekal ještě míň. Udělala to samé i mě! Když tak učinila, skácel jsem se na zem. Už jsem byl jen tělo bez duše. Ona s tím nic neudělala, bylo jí to jedno. Jen dšla pro svoje srdce, a dala mi ho do hrudi. po tomhle jsem se zase mohl zvednout. Ale pořád jsem  nic nechápal, a to už mě začínalo štvát. Proč mě prostě nezabila? Pak jsem pochopil. Když jsem k ní vzhlédl, naskytl se mi pohled, jak si cpe MOJE srdce do své hrudi. Pak zase udělala šílenost. Kousla sama sebe do pravého ramene. Nejdřív jsem se jí chctěl vysmát, ale nedostal jsem šanci. Ucítil jsem strašnou bolest na svém pravém rameni. Rychle jsem se podíval na rameno. Byla tam. ta strašná, krvavá rána, stejná, jakou měla Ohnivá Bouře. Ačkoli jsem chtěl, strašně moc jsem chtěl, nemohl jsem ji zabít. Zabil bych i sebe. Měl jsem tolik otázek, když tu...

   Jsem procitl. Nemohl jsem se na nic zeptat, byl to jen sen. Jenom sen. Pohled mi padl na hruď, kde byla stejná jizva, jako ve snu. Nebo ne?  Pohlédl na Srnečku. Mohla by něco vědět. Je to Bouřina sestra. Nevěřil tomu. Věděl, že to není pravda. Na její hrudi byla stejná jizva, jako na té jeho. Nevěři ale ani tomu, že se pod maskou skrývá  Ohnivá Bouře. Musila by naprosto změnit svoji osobnost. A to prostě  není možné. Nebo ano? Přišel jsem k ní. Sálalo z ní příjemné ohnivé teplo. Lehnul jsem si. Někdo mě ze spaní kopl. Otočil jsem se na toho psa. Byla to Liška, omega Lesní smečky. Když jsem se otočil zpátky, Srnečka byla pryč. Jak? Ještě před chvíli tady ležela, spala. Tiše jsem seděl, a přemýšel jsem, co to cítím za spáleninu.  Nevšímal jsem si, že mi hoří bok, dokud nebylo trochu pozdě. Otočil jsem se, a když jsem uviděl svoje tělo v plamenech,  zaječel jsem jako malé štěně, čímž jsem vzbudil celou smečku, a utíkal k nejbližšímu jezeru, u kterého jsem udělal krásný držkopád, přímo do něj. Potopil jsem se tak hluboko, že jsem se málem zadusil. Když jsem se vynořil, ZASE jsem strnul a tím pádem ZASE zahučel pod hladinu. Celý les byl v plamenech! Ale než jsem se ponořil, slyšel jsem z plamenů zakvičení, a můj bok se i pod vodou ocitl v plamenech. Voda ale příjemě spáleninu chladila. Jedno ale jeho příjemný pocit kazilo. Tenhle les byl malý. To znamená, že Ohnivá Bouře je nablízku.

      Když jsem konečně vylezl z vody, všichni už čekali. Byli jsme připraveni k odchodu. Les už byl doslova jen oheň. Zbýval jsem jen já a Srnečka, abychom navždy odešli. Kde zase je? Pohled mi padl do lesa..Ohně. No tak! Ovládáš oheň, tak s tím něco udělej, pojď sem! Myslil jsem si zoufale. Najednou se oheň rozestoupil. Stála tam. Srnečka. Jednu nohu měla zvedlou, a v ní držela malý plamen. Všichni ztuhli. To je dneska nějakej den tuhnutí, či co? Luna k ní přistoupila. Všiml jsem si, že je na pár místech rozpálená. Proč? Odpověď přišla vzápětí. Ty dvě spolu rozpoutaly zkázu, zkázu...

    Vedle mě si sedl Madík. Uplatila jsem Lišku, aby ho kdyžtak kopla. No, tak ho kopla. Neuposlechnout mě, to si podepíše smrt. Otočil se na ní, a zavrčel. Já se rychle zvedla a odběhla jsem. Už mě nenajde. Z povzdálí jsem sledovala, jak se Luna mění v listí, a nechává se větrem odvát ke mě. Když přilétla, zase se změnila. Já jí jen pošeptala: "Víš, co máš dělat." Luna se jen zatřásla a téměř neznatelně kývla. Proměnila se zpět v listy, a já si sedla. Dala jsem tlapky k sobě, kde se vytvořil malý ohínek. Dala jsem ho na jeden z Luniných listů a foukla. Listy se rouztrousily po lese. Chytily první větve. Dívala jsem se na tu krásu, jen jsem zašeptala: "Už můžeš." Luna se změnila zpět ve psa, na pár místech popálená. Doklusala k doupěti a zase zavřela oči. Věděla, že se smečka neprobudí včas, že všichni zemřou...

   ...všech dob. Srnečka se jen zakřenila, než přišla k alfovi a alfě, a začala se jim omlouvat. 

   Smečka se dala do pochodu. Já jsem šel jako poslední. Musil jsem si vyčistil hlavu. Ona to dokázala. Změnila svou osobu, do kořene. Stále tu je otázka: Proč? Proč to dělá, a jak to dokázala.... 

   K tomuhle jaksi nemám co říct, jen to, že jsem se snažila o delší kapitolu. Počkat, teď mě něco napadlo: Jak se máte? A jak se vám líbila kapitola, jestli to vůbec někdo čte, a jestli s to někomu líbí. Jo a moc se omlouvám, že kapitola sama nevyšla včera, já zapomněla.... 😁. Tak budem dělat, že je pátek, hai?

-Vaše Lunasparkle