Příběhy mojí smrti II- Krev Zrádců

11. Zima

   Když jsem otevřel oči, stála vedle mě Luna a povídala si s tou modrou fenou, Ledovou Bouří. Ještě chvíli jsem ležel a dělal, že spím. Pak jsem se líně protáhl a vyšel z doupěte. Měl jsem zrovna to štěstí vidět, jak Aria s Pepou zařazují vyhublé lovce. Ohnivá vesele zaštěkala: "Za chvíli jsme zpátky!" A odběhla spolu s Aggou a Argem. Jenže zhruba po pěti minutách se zklesle vrátili.  Já se jenom kyselel pousmál. Jo, holka, za takovou chvíli nic nechytnete.  O to víc mě překvapilo, co řekla vzápětí. "Laně nám nikoho nechtějí dát. Nikdo neumřel." Aria se zatvářila ustaraně. "V tom případě vyšleme všechny. Lovce, bojovníky, vůdce, lékaře, hlídkaře, průzkumníky, slídila- sežeňte Koriho! Ale i omegy a vůdce. Kořisti tady v horách bude málo." Pak se nadechla a zvučně zavyla.

   Zkejsnul jsem v partě s hlídkařem Nerem a jeho družkou Packou, taky hlídkařkou,  Lumpem, štěnětem, Amity, omegou Omegou, Kojotem, 'nečekaně' s Ohnivou Srnečkou, projednou tichým Pepou a jako průzkumník nám šla Lassie, původní člen Lesní smečky. Lassie běžela kousek před námi, když tu prudce zastavila a začala větřit. Pak vydechla. "Laně." Řekla bez hlasu.  Začali jsme se plížit, a skutečně, před námi byly dvě laně. Ohnivá začala rozdávat povely. Ačkoli Pepa byl náš alfa, lovu rozuměla lépe ona, a tak to tady měla na starost.  Od laní nás dělila vzdálenost velká asi jako půlka potoka, když ta zvířata něco vyrušilo, a  rozběhla se pryč od nás. Ohnivá vystartovala. My za ní. Pepa, na to, že byl jenom malá čivava dokázal vyvynout úctyhodnou rychlost. Přesto jsem ve předu běžel já, největší ze smečky. Teď by  se nám hodila Brita. Věděl jsem, že je závodní fena, a proto jsem doufal, že její zkupina něco uloví. Tím jsem se ale teď nemohl zatěžovat, a proto jsem se dál soustředil jen na lov. Hned za mnou běžela Ohnivá, kousek za ní Pepa. Zbytek byl daleko za námi, přesto šlo poznat, že malá chundelatá koule jménem Omega vede. Znovu jsem se začal soustředit na laně. Jasně jsem je doháněl. A Ohnivá doháněla mě. Nemohl jsem jí nechat vyhrát. Něco ve mě jí hluboce nesnášelo. Za to, že je zrádkyně. Že lhala smečce. Přinutil jsem svoje tělo zrychlit do maximální rychlosti, ačkoli jsem věděl, že se můžu každou chvíli zhroutit. Rychle jsem se otočil, jako že se podívám, jak daleko jsem Ohnivé utekl. Proto jsem zpomalil šokem, když jsem zpatřil, že mě Ohnivá bez problémů dohání. Znovu jsem zrychlil, ve snaze jí odehnat.  Jenže ta otravná fena za chvíli běžela hned vedle mě. Laně ale přesto získávaly jasný náskok. A proto Ohnivá udělala něco, co mi navždy zůstalo v paměti. Hrůza. To bylo to první, co jsem pocítil. Viděl jsem, jak z okolí mizí stíny, a řítí se obrovskou rychlostí k Ohnivé. U ní se stíny spojily do mlhy, která se připojila k feně. Ohnivá měla křídla. Šok z toho, že člen mojí smečky má křídla ale nebylo to nejhorší, co se stalo. Ty stíny... Nebyly stíny. Byla to temnotá, tak černá, až zářila. Došlo mi to. Feařino tělo bylo obklopeno stejnou temnotou.  Žíly temnoty vycházely z Ohniných zad, kde tvořili křídla. Vlčice skočila, ale nepřistála. Letěla obrovskou rychlostí, takovou, jakou mají všechny stíny. Napjal jsem svaly a naježil jsem se, připravený zaútočit. Jenže tím jsem se zapoměl koukat, kam běžím. To mi došlo až ve chvíli, kdy jsem ucítil ostrou bolest v přední noze. Skácel jsem se na zem, hlavou přímo na nejaký kámen. Ucítil jsem krev. S bolestí jsem otevřel oči, jen abych uviděl dva ptáky, kteří se srazily ve vzduchu. Vlastně ne dva ptáci. Pes a pták. Jeden z nich náraz ustál, ten druhý se řítil k zemi. Ten který padal, měl křídla z temnoty.  Jeho řev naplněný strachem, se nesl krajinou.  To bylo to poslední, co jsm viděl, než jsem stratil vědomí.

      Otevřel jsem oči. Vedle mě v temném doupěti léčitelky Ledové podřimovala Ohnivá. Vzpoměl jsem si, jak vytvořila temnotu ze stínů, a tmavé doupě najednou nebylo tak příjemné. Radši jsem vyšel ven, kde seděla smečka v kruhu, a nad něčím debatovala. Když si mě léčitelka všimla, rychle přiťapkala a podepřela mě. "Neměl bys vztávat, blázne, máš otřes mozku. Ale neboj, přežiješ, bohužel." Řekla s uličnickým úsměvem ve tváři. Jenže mě se nechtělo k Ohnivé do doupěte, tak jsem si lehl vedle Ledové do kruhu psů. Šel z ní chlad ledu a sněhu. Jestliže jsou ty dvě s Ohnivou sestry, bál jsem se, jakou magii ovládá ona.

   Podíval jsem se do kruhu psů a pochopil jsem, o čem mluví. Uprostřed psů byla kořist. Vlastně ne, kořist se tomu říct ani nedalo. Uprostřed psů leželi dva králíci. Pár členů smečky cenilo zuby, jakoby je chtěli pro sebe. V duchu jsem počítal. Dva králíci na přibližně... padesát psů- Počkat CO?! Tahle smečka už má skoro padesát členů??? Teď už chápu, proč máme alfu, podalfu, betu a podbetu. Já bych neudržel při sobě ani deset psů. Poklona našim vůdcům. Rozhlédl jsem s po řadách smečky. Kde vlastně jsou? Podíval jsem se za sebe a uviděl je, jak nad něčím tiše debatují. Pak Aria zvedla hlavu a hrdě došla do kruhu psů, kde jí zase sklonila. Vypadala jako zpráskané štěně. Pak promluvila. Šlo na ní vidět, že se snaží být pozitivní, ale třásly se jí nohy. "Smečko, jak jste si jistě všimli, není potrava," Několik psů nervozně zamumlalo. "Je tu  ale velké ale. Neznám smečku, která by vždycky žila podle pravidel." Psi se po sobě zamračeně a vzědavě podívali. Nikdo nevěděl, jestli Arie cvaklo, nebo se prostě snaží udržet smečku pospolu. Jedno ale bylo jisté. Jednou jsem slyšel, že úlohou pravé omegy není sloužit smečce. Omegy nejsou jen spodina, nepotřebný dílek. Naopak. Slyšel jsem, že správná omega je řetěz, který drží smečku pohromadě, a dává jí naději, i když je obojí zničené. Věděl jsem, že takovou duši má Aria. Duši omegy, nejcennější části smečky. Byla podalfou, ale nic jí nebránilo v tom, žít vlastní život. Aria byla podalfou.. protože byla hodná. Nejcennější článek smečky. Podíval jsem se na ní, pokusil jsem se jí dodat odvahu. Přikývla a pokračovala. "Spousta z nás někdy lhala. Já se nejmenuju Aria." Smečka zalapala po dechu. Že by neměla duši omegy? "Jmenuju se Aira. Jednou mi někdo řekl Aria, a už to tak zůstalo." Řekla Aria, vlastně Aira. "Ale jde o to, že občas je potřeba vzít čest a zapomenout na ní.  Důležitější je pouto smečky." Pokračovala a každým slovem jakoby narůstala.  "Pojďme se tedy taky vykašlat na nějakou čest. Jsme přeci jedna smečka! A musíme držet při sobě. Protože pak dokážeme cokoli. Tu kořist si rozdělíme spravedlivým dílem. Nikdo nedostane víc, než jeho kamarád. Liško? Prosím, rozdělila bys tu kořist?" Oslovená fena kývla. Když cupitala k potravě, došlo mi, že má pohyby jako druh, po kterém nosí jméno. Lišky. Pak jsem se podíval lépe. Ne, ona tak nevypadá... Ona je liška. Zaječel jsem. "Pozor! Liška ve smečce!" A vrhnul jsem se po vetřelci. Nebo jsem se o to aljspoň pokusil, ale zabránily mi v tom dvě věci. Za prvé, nohy mě po tom krásném držkopádu neunesly, a zadruhé, Aira mi strčila do boku dřív, než jsem kousnul do vetřelce. Zaštěkala mi do obličeje tak děsivě, že jsem se trošku viděsil i já. "Co. To. Děláš. Madíku???" Zavyla.  "Eeee... Utočím na vetřelce?" Podíval jsem se na lišku Lišku, která byla schoulená do klubíčka a třásla se. Aira k ní došla a zavrčela na mě. "Poslouchej, génie. Liška je věrný člen smečky, nezájem k jinačímu druhu. Svojí loajalitu už několikrát  prokázala. I kdyby byla kojot, patří do smečky a tečka. A teď se jí koukej omluvit."  "P-pardon." Vykoktal jsem, celý pryč, co se to sakra stalo. V tu chvíli se zvedl Kojot. Podíval se na Airu. "Říkáš, že tě nezajímá druh zvířete, ale že když budeme věrní smečce, máme tu místo?" Zeptal se nervozně. Aira kývla. Kojot se mohutně otřepal až okolo lítaly chlupy. A my hleděli na opravdového Kojota, který stejně jako Liška dostál druhu svého jména. Ten pes před námi nebyl pes, ale kojot. Aiře spadla brada, zbytek jen stál. Kojot se jen nerovzně zaculil, než odťapkal zpátky na svoje místo  vedle svojí družky Nory, ze které se snad nevyklube králičí doupě, že? Aira nakonec jen pokrčila rameny a začala rozdělovat potravu za pomoci Lišky.

   :D Ahooj! Další kapitola, to znamená, že ještě žiju. Chtěla bych se omluvit Scanunge16, že jsem pomotala jméno  naší podalfy. Já si to špatně zapsala, a zjistila jsem to až při psaní téhle kapitoly. Jo, a mám tady takové menší zvraty. Jak se líbí? Jinak mooooooooooooc děkuju za všechny ty hvězdičky a komentáře, jste zlatí. AvA

-Lunasparkle2020